Přeskočit na obsah

Jana Geltnerová autorka Skoč oběma nohama povídka ke staženíTímto krátkým příběhem bych ráda všem mým čtenářkám zkrátila čekaní na dokončení mé další knihy. Budu ráda, když se se mnou podělíte o reakce a dojmy z tohoto příběhu v komentáři dole na stránce. Děj i postavy tohoto příběhu jsou smyšlené.

Ulicemi se šíří vánoční atmosféra z ozdobených pouličních lamp a výloh obchodů. Lidé nosí plné tašky dárků a všichni někam spěchají. Když jsem byla malá, užívala jsem si tento čas tak jako každé dítě. Plná očekávání a radosti. Byly prázdniny a člověk se obvykle setkával se všemi příbuznými. Během roku se moc času na návštěvy nenašlo, ale Vánoce byly tou jedinou chvílí, kdy se i tisícikilometrové vzdálenosti překonávaly jako nic. Obvykle jsme se scházeli všichni u babičky v nedalekém Chebu, ale po její smrti se naše rodinná setkání nějak vytrácela.

Jmenuji se Pavla a je mi třicet šest. Přestože je těsně před svátky, připadám si jinak naladěná než lidé, které míjím. Nejen že nenosím plné tašky dárků, ale také nikam nespěchám. Vlastně není kam. Rybičky nakrmím až večer a nikdo jiný mě doma nečeká. Je to asi hloupé, ale za celý život jsem nenašla člověka, lépe řečeno ženu, která by mi dokázala vyrazit dech. Podlomená kolena a spadlou čelist mívám obvykle jen u některých knížek a přeslazených romantických filmů. Popravdě řečeno, vždy jsem si o sobě myslela, že jsem divná. Rozhodně tíhnu k něžnému ženskému pohlaví, to vím jistě, ale že by mě nějaká dokázala opravdu sebrat, to se říct nedá. Možná jsem jen velký romantik a stále čekám na tu pravou, vysněnou, dokonalou ženu, která ani neexistuje. Možná je mi souzeno žít celý život sama.

Občas se rozhodnu pohnout svým životem a dám šanci inzerátu a děsivé schůzce. Říkám děsivé, protože skoro vždy je to hotová katastrofa. Nejen, že si po pár minutách nemáme co říct a nastává trapné ticho, ale kolikrát mě slečna i vizuálně děsí. Díky bohu za televizi, internet a miliony seriálů, které dokážou vyplnit můj volný čas tak, že mi jen málokdy deprese přeleze přes práh bytu. Asi se jen snažím namluvit sama sobě, že já vlastně vedle sebe nikoho nepotřebuji. Nesnáším ty dny, kdy to na mě padne a je mi mizerně. Většina svátků je nebezpečná, je to právě ten čas, kdy je samota vidět nejvíc, tehdy se deprese snaží protlačit skulinou dveří do vaší domácnosti. Letošní vánoce mám ale plán, jak před podobnou náladou utéct.

Je pátek večer a čekám na vlak. Rozhodla jsem se, že po třinácti letech vyrazím na návštěvu k příbuzným na Slovensko. Samozřejmě že mám auto, ale takovou dálku řídit vážně nechci. Bydlím v samém západním čumáku republiky. Štítary, bydliště mé, leží kousek od Aše. Do Bratislavy je to přesně 647km a cesta trvá kolem třinácti hodin, ale jsem na tak dlouhou cestu plně vybavená. Velká krosna je napěchovaná oblečením i jídlem, v ruce třímám jakožto moderní člověk termohrnek. Vlastně se těším, až ho plně otestuji. Tolik jsem si ho přála a teprve letos jsem si ho pořídila. No uvidíme, jak dlouho v něm káva vydrží. Chci si do něj načepovat velké latte macchiato z automatu. Už jsem se zmínila, že fakt neumím dobré kafe? Nevím, čím to je, ale kdykoli si doma udělám kávu, tak prostě nedocílím té správné chuti, jako když mi ji vyplivne automat. No dobře, trochu to zveličuji. Půlden ve vlaku bude náročný, tak ať ta káva za něco stojí. Právě jsem si přelila první várku z kelímku do termohrnku a paní, co stojí za mnou, nechápavě kouká.

„To je termohrnek,“ řeknu a doufám, že už chápe, co dělám.

Omyl, paní vypadá ještě divněji než předtím. Rozladěně mhouří oči. Ať si trhne. Hrdě jsem zašroubovala svůj nový hrnek a vydala se k nástupišti. Mělo by to každou chvilku odjíždět. Mám docela nahnáno, abych všude vše zvládla, budou to tři přestupy a já vlakem cestovala naposledy před třinácti lety. Hrozně se těším na tetu Aidu. Jako dítě jsem ji měla tolik ráda. Byla o osm let mladší než moje mamka. Nevím, zda věk hrál nějakou roli, ale mám na ni tolik akčních a veselých vzpomínek. Voláme si sice několikrát do roka, ale už to není takové. Teta neměla děti, nějak je mít nemohla, takže se obklopila psy. Nyní jí zůstal už jen krátkosrstý jezevčík Klip.

Nezdá se mi úplně nejsnadnější nastoupit s vysokou krosnou do vlaku. Možná to je tím, že nemám žádnou fyzičku. Nejsem sportovní nadšenec. Kromě občasné projížďky na kole, šipek s přáteli a naklánění se nad kulečníkovým stolem jsem prakticky strašně líný člověk. Neprovozuji žádný akční sport. Nejakčněji si připadám ráno, když celá rozespalá začnu šílet po bytě, že nestíhám a přijdu pozdě do práce. To občas i popoběhnu.

Konečně sedím. Krosnu jsem shodila před sebe na zem. Odmítám se s ní strkat někam nahoru, i když je tady tak narváno. Vlastně jsem původně chtěla zůstat stát někde na kraji u dveří, protože je to necelá čtvrthodinka cesty do Aše, ale copak to šlo? Nastupující dav mě zastrkal hluboko do vagonu. Aspoň že už sedím a nelepí se mi nikdo na záda. Jak já nenávidím, když se o mě někdo otírá. Vlak se konečně rozjel a moje cesta právě započala.

V Aši to stíhám jen tak tak. Mám pocit, že lidí ještě přibylo. Proboha, kam všichni jedou? Mám co dělat, abych našla aspoň jedno místo k sezení. Sedla jsem si, ale není to ani trochu pohodlné. Lepí se na mě nějaká starší paní se dvěma igelitovými taškami pod nohama. Normálně bych si jí nevšímala, ale tak nevábně voní. Rozhlédla jsem se, zda si toho všímá ještě někdo, a zaregistrovala slečnu naproti, která asi spolkla pravítko. Naše pohledy se střetnuly a já nějak nebyla dost rychlá, abych uhnula. Jen tak jsme se na sebe dívaly, jako by ve vlaku nebylo dost místa pro odvrácení pohledu. Vedle slečny seděl stařičký pán, pravděpodobně patřil k té paní vedle mě. Měl na klíně další obrovskou tašku, ze které koukala hromada šišek salámu. Kdyby mi to nebylo blbé, snad se ho zeptám, na co ho má tolik, ale místo toho jsem jen vyvalila oči. Slečna mírně vyprskla a můj pohled se vrátil k ní. Zasmála se mé reakci na salámy. Vypadá to, že vůbec není plachá a mohla by mezi námi proběhnout nějaká oční komunikace. Ukázala jsem očima na stranu, na tu starší paní, svraštila jsem čelo a přikrčila nos. Slečna pochopila, mírně přikývla, naznačila pohled na pánovu tašku a zakroužila očima, jako že je to nemožné. To jsem zase souhlasně kývnula já. Pak okoukla moji krosnu a zvedla bradu, ať ji hodím nahoru do prostor k tomu určených. Nesouhlasně kroutím hlavou, opřu se a zkřížím ruce na prsou. Dívá se mi na ruce. Pořád působí tak prkenně. Opřela jsem si i hlavu a očima nadhodila – a teď ty, ale ona svraštila obočí, že v tomhle se má uvolnit? Pokusila se opřít. Její výraz v obličeji byl šíleně vtipný. Vypadala jako týrané štěně, které se opravdu necítí dobře, tam kde je. Za celou dobu jsme nepromluvily ani slovo, ale náš oční kontakt byl tak jasný a zřetelný, že jsem měla pocit, že si povídáme.

Blížila se moje stanice pro přestup. Vstala jsem a chtěla se pohledem rozloučit, slečna však zakroutila očima, jako že loučení nebude, a vyskočila pro svou tašku. Když jsem si házela krosnu na záda, lehce jsem ji uhodila. Hned jsem se snažila omluvit, ale pohybem do boku jsem pro změnu praštila pána po levici. Děvče za mnou se rozesmálo a rukama mě trochu popošouplo dopředu. Omluvila jsem se pánovi v uličce a drala ke dveřím. Cítím, že se mě slečna drží za krosnu a já klestím průchod ke dveřím. Vlak konečně zastavil a my se dostali ven. Jaká úleva, když se člověk mohl svobodně nadechnout. Můj další vlak jel hned z protějšího nástupiště, a tak jsem nemusela nikam dlouze přebíhat. Otočila jsem se na slečnu, která se stále držela v mém těsném závěsu.

„Ahoj, jsem Pavla, moc se ti omlouvám za to praštění krosnou,“ promluvila jsem konečně a natáhla k ní ruku.

Přijala ji s milým úsměvem. „Celou dobu jsem přemýšlela, jaký máš asi hlas. Jsem Klára.“

„A jaký sis představovala, že mám hlas. Drsnější?“ navázala jsem.

„Ani ne, docela jsem se trefila. Ale ta oční komunikace byla zajímavá, ještě jsem si s nikým tak vtipně nepokecala.“

„I pro mě to byl nevšední a překvapivě příjemný zážitek“

„Kam jedeš s tak velkou krosnou? Třeba máme kus cesty stejný?“ zeptala se Klára a strčila si ruce do kapes.

Byla fakt děsná zima, kdybych se nestyděla za kulicha, mám ho napařeného i ve vlaku „Jedu za příbuznýma na víkend na Slovensko. A kam ty s tak velkou taškou?“

Kláře se rozzářil obličej. „Tak to vypadá, že máme stejnou cestu. Jedu do Bratislavy.“

„Já taky!“ vyhrkla jsem nadšeně, znělo to až trapně. „Ve dvou bude cesta bezpečnější,“ dodám na oko vážně, jako že to je ten pravý důvod, proč bychom měly cestovat společně.

„Jasně že jo, hlavně si popovídáme i za nadměrného hluku. A vůbec, vypadáš, že bys mě zvládla ochránit. Kdyby někdo něco zkoušel, flákneš mu krosnou a ani se u toho nenadřeš,“ uchechtla se a oklepala zimou.

Všimla jsem si, že byla i ve vlaku docela málo oblečená. Mně zima není, jsem nabalená jako pumpa. Jsem totiž přesně ten typ, co je mu pořád zima, takže už preventivně nosím několik vrstev. Lepší se svlékat, než klepat kosu. A navíc ve vlaku se pak jednotlivé odložené vrstvy hodí jako vypolstrování zad a polštářek pod hlavu. Konečně dorazil vlak, kupodivu bylo kam si sednout. Tentokrát jsem svou krosnu nasoukala do nadhlavních prostor, protože cesta do Prahy bude pár hodin trvat. Tam nás čeká poslední přestup, pak se nočním vlakem dostaneme až do Bratislavy. Ve vlaku z Prahy se vyspím, když to půjde. Teď mám ale plné ruce práce s vydolováním svačiny z batohu.

Klára zase sedí jako s pravítkem v zadnici a upřeně mě sleduje. Chvilku přemýšlím, jestli se mám zeptat, proč je tak vyšponovaná, ale místo toho jí nabídnu půl sušenky. Jen se jemně usměje a s díky odmítne. Pohodlně zamáčknu svá záda do sedadla a podívám se z okna. Je už pěkná tma, takže krom svého odrazu ve skle stejně moc nevidím. Vlastně vidím nejen svůj odraz, ale i odraz Kláry. Pořád si mě prohlíží. I já se tedy rozhodnu dál sledovat její tvář, aniž bych uhnula pohledem. Když se nad tím zamyslím, ještě nikdy jsem nevydržela nikomu koukat tak dlouho do tváře, když mě i on sledoval. Vůbec nevím, jak k tomuto došlo. Možná je to tím, že ona tak upřeně sleduje mě a mně pak už nepřijde tak divné sledovat ji. S touhle dedukcí nevědomky souhlasně kývnu hlavou a loknu si první doušek ze svého hrníčku.

„Nad čím přemýšlíš?“ přerušil ticho Klářin tázavý hlas.

„Ale jen nad blbostí. Myslím na to, že ti dokážu tak dlouho koukat do očí a necítím se u toho nijak nepříjemně.“

„Taky mě to napadlo. Normálně bych sklopila zrak. Ale na tebe prostě koukám a vůbec mi to nepřijde divné ani trapné,“ přiznala Klára.

„Hm a přede mnou ho nesklopíš? Díváš se na mě, to jako že se ti líbím?“ zeptala jsem se tak bez okolků, až mě to samotnou zarazilo.

Kláry tvář mírně zčervenala. Dávala si na čas, než odpověděla.

„Řekla bych, že jsme zkrátka dvě spřízněné duše, co na sebe narazily v přeplněném vlaku.“

Usmála jsem se. Její ruměnec přidal na červené. Ona se stydí? To je tak roztomilé, pomyslím si, ale vzápětí mám pocit, že mi čte myšlenky, protože se na mě mírně zamračí. Tak teď se poprvé cítím trochu trapně a raději se budu dál věnovat svému kafi a sušence. Dokonale drobím na svoje tričko a bezostyšně si prohlížím její tělo. Pořád sedí, jako když má klacek víte kde.

„Nepašuješ něco?“ zeptám se a usmívám se u toho.

„Myslíš v té velké tašce? Jedu za kamarádkou na návštěvu. Krom oblečení tam nic nemám. Proč?“ divila se Klára.

„Já nemyslela v tašce, ale pod tričkem. Protože vypadáš, jako bys měla k tělu přilepený samopal. Sedíš tak napjatá,“ uchechtnu se.

„Pšt, neříkej samopal nahlas, nebo nás někdo zamorduje. To nevíš, že slova bomba a samopal se nesmí říkat na veřejnosti, a už vůbec ne v dopravních prostředcích?“ roztáhla oči doširoka.

„Máš, pravdu, už to neřeknu. Ale nevyhýbej se otázce.“

„Nemám ráda cestování. A hlavně takové dlouhé dvanáctihodinové courání. Jsem nervózní a nějak se mi nedaří se uvolnit.“

„Tak proč tam jedeš? Kamarádka nemůže dojet k tobě? Chápu, že jsi nervózní, ale měla by ses nějak zkusit uvolnit. Dostaneš z té našponovanosti leda tak migrénu nebo tě chytí záda. Taky zrovna nemiluju cestování vlakem, ale kdybych měla sedět jako ty, nedojedu bez brufenu ani do Prahy. Zkus se párkrát nadechnout a uvolni se trochu. Nikdo tu není.“

„Já vím, jsem ráda, že jedeme společně. Cítím se trochu lépe, že to nemusím absolvovat sama,“ zněla najednou zcela jinak, než před pár minutami. Tak smutně a vážně.

„Neboj, tu cestu zvládneme, už nás čeká jen jeden přestup. Bude to v pohodě.“

„Nebude, jen co budu potřebovat čůrat, tak jsem v Prčicích,“ změnila hlas na posměšný.

„Proč?“

„No protože neumím čůrat za jízdy. Jak stojím přikrčená, nikdy nemůžu udržet rovnováhu, když to hází, a štítím se tam čehokoliv chytnout. Takže obvykle mi to teče po nohách až do bot,“ rozchechtá se Klára.

„Tak to je vážný problém,“ přidala jsem se s upřímným smíchem.

„A jak to děláš ty?“ obrátila veškerou pozornost ke mně.

„No já obvykle ve vlaku nečůrám. A když už jedu daleko, tak si s sebou vozím velkou litrovou sklenici s širokým hrdlem. Mám ji nahoře v krosně. Jdu s ní na záchod, tam si nemusím stoupat nad WC, ale prostě si jen popotáhnu kalhoty. Zapřu si sklenici tak, aby nemělo šanci nikam nic podtéct okolo, a vyčůrám se. Pak jednoduše vyliju, vypláchnu a jdu.“

Baví mě ten pohled na Kláru, má otevřenou pusu dokořán a vyvalené oči. Určitě si neuvědomuje, jak směšně vypadá. Právě zvedla hlavu k mé krosně nad hlavou a zpět ke mně.

„Dělám si legraci!“ vyprsknu smíchy. Chechtám se tak, že mi termohrnek rozlévá kafe.

„Ty jsi teda! Já ti to sežrala,“ rozesměje se.

Plácne mě přes koleno, zakloní se a konečně se opře vzadu o sedačku. Sleduji, jak se pořád hihňá. Má krásný úsměv. Teprve teď mi dochází, jak se s ní cítím spřízněná. Jako bych ji znala roky. Její plácnutí ve mně ale vyvolalo i trochu jiné pocity. Došlo mi, že se mi líbí. A to hodně. Její dotyk mi do těla vpustil houf motýlů a mravenců. Je to krásná žena. Má takové upřímné a čisté rysy. Je naprosto přirozená bez špetky make-upu. Nemá ani řasenku. Tak moment. Které ženy nenosí make-up? Z přemýšlení mě vytrhne její ruka, co zašátrá v kapse pro kapesníky. Vysmrká se a pak se vrátí k tématu.

„Ne, vážně, ty nemáš problémy udržet stabilitu za jízdy?“

„Mám, proto chodím čůrat, když vím, že budeme stavět, nebo přímo ve stanici. Za jízdy to obvykle nedávám. Mám stejný problém jako ty. Uvnitř se štítím sáhnout na všechno. Takže čůrám, až když vlak zastaví.“

„Ale vždyť je to zakázaný, čůrat ve stanici,“ oponuje Klára.

„To sice je, ale taky by mělo být zakázané chodit počůraná mezi lidi a sedat si na sedačku. A ještě mi za to tedy nikdy nikdo nevynadal. Prostě když musíš, tak musíš. Nehledě na to si myslím, že ve stanicích je spíš zakázáno to druhé. Takový zavánějící bobek na peronu, je mnohem horší problém.“

Klára se opět směje a já mám vážně radost, že se zvládla uvolnit. Už vůbec nepůsobí, jako by měla zaražené pravítko mezi půlkami.

„Jsem ráda, jestli ses trochu uvolnila,“ řeknu a laškovně po ní mrknu okem.

„To jen díky tobě. Navíc teď už jsem v klidu, až budu potřebovat jít čůrat, a jinak by to nešlo, vždycky ti můžu šlohnout ten termohrnek.“

„Ne, můj super nový hrníček ne, vždyť tohle je jeho první jízda, premiéra, to bys mu nemohla udělat,“ skoro se dávím smíchy a opět vyšplouchnu trochu kafe.

Raději ho zavírám a odkládám na pultík u okna. Pak se vrátím pohledem na Kláru a na termohrnek a váhavě přimhouřím oči, jestli je tam hrnek v bezpečí. To už se Klára sápe pro další kapesník. Vypadá to, že jí ten upřímný smích pročišťuje dutiny. Vtom do kupé strčí hlavu pan průvodčí a vyžádá si od nás jízdenky. V momentě byl zase pryč a já se opět pohodlně uvelebila na sedadle a pohledem zůstala u Kláry. Nastalo ticho, jen jsme tak na sebe chvilku koukaly. Řekla jsem si, že nebudu první, kdo uhne pohledem, a opravdu jsem se na ni dívala naprosto zpříma. Zvedla nohu a zapřela se o vystouplý okraj na stěně vagonu. Neváhala jsem a přidala tam svou. Naše špičky bot se dotýkaly. Nespustila jsem z Kláry pohled. Vypadala nyní tak spokojená, uvolněná i unavená. Dobrých pět minut jsme jedna na druhou v tichosti koukaly, až jsem si všimla, že jí padají víčka.

„Jsi unavená? Jsem skvělá uspávačka hadů“ přerušila jsem to ticho mezi námi

„Jako malé mi bývalo špatně v autobuse, tak jsem si raději vzala na cestu Kinedryl, asi na mě doléhají jeho účinky spavosti,“ přiznala a rukou si zamnula oči.

„Tak si je na chvilku zavři, dokud je tu klid. Pohlídám tě a vzbudím, než budeme vystupovat.“

„Nevadilo by ti to?“ zeptala se ospale.

„Jasně že ne. Já si budu chvilku číst,“ řeknu a zvednu se, abych si z krosny vyštrachala čtečku.

„Děkuji,“ šeptá a zavře oči.

Sundala jsem si jednu svou vrstvu oblečení, protože mi pod těmi dvěma mikinami bylo teplo, a otevřela čtečku. Netrvalo ani deset minut a měla jsem pocit, že je Klára úplně tuhá. Hlava se jí svezla po opěradle a visela jí dolů. Ani drncání vlaku ji nevzbudilo. Chvilku jsem přemýšlela, kolik si těch prášků asi vzala, protože dávka, co ji takhle uspala, rozhodně nebyla jedna tableta. Měla zastrčené ruce v mikině a přišlo mi, že se lehce otřásla. No možná to bylo drncáním, ale pro jistotu jsem se natáhla pro mikinu a opatrně Kláru přikryla. Vážně spala jako zabitá. To otřesení musel být vlak. Vrátila jsem se ke své čtečce, nevydržela jsem se ale do ní dívat dlouho. Každou chvilku jsem očima sklouzla ke Kláře a jemně se na její spící tělo usmála. Přišla mi taková roztomilá. Vypadala tak nevinně. Určitě je to hodný člověk. Nemám moc odhad na lidi, obvykle se parádně v každém spálím, ale tady a teď jsem si celkem jistá, že Klára je opravdu taková, jakou jsem ji zatím poznala. Nemá důvod si na něco hrát. Líbí se mi být jí nablízku. Smět se dívat, jak spí. Dokonce se přiznám, že mě vzrušuje pocit, že je přikrytá mou mikinou.

Ježkovy oči, jsem nemožná, myslím na děsné věci. Měla bych si konečně pořídit nějakou hračku a vybíjet své potřeby pravidelněji. Já to se vztahy neměla nikdy nějak valné. Nikdy mě žádná nepřitahovala natolik, abych se k něčemu takovému rozhodla. S Klárou je to ale úplně jiné. Znám ji pár hodin a líbí se mi. Opravdu se mi líbí a jinak, než jen jako když mrknete na procházející slečnu, která se na vás hezky usměje, a řeknete si v duchu, ta byla hezká. Je to spíše jako na výstavě obrazů, kdy se nedostanete dál než ke třetímu obrazu, protože ten, před kterým jste se teď zastavili, vás natolik fascinoval, vtáhl a zaujal, že se chcete koukat jen na něj. Stojíte tam jako trubka a necháváte na sebe dopadat veškeré emoce, které to dílo ve vás vzbuzuje. Zcela vás pohlcuje, prostupuje. Dopadne to tak, že si ten obraz nesete domů v podpaží. Tak nějak to myslím. Klára mě fascinuje a líbí se mi i to, že vím, že se od ní ještě pár hodin nemusím hnout. Fascinuje mě natolik, že si představuji i věci, které si obvykle nepředstavuji.

Tak dost, vracím se ke knížce, protože si teď připadám jak nějaký ponožkový úchyl. Právě jsem se přistihla, jak zírám na místo, kde jí z kalhot vykukuje barevná pruhovaná ponožka. Nechápejte mě špatně. Nemám žádnou úchylku na nohy ani ponožky. Rozhodně nejsem čichač nebo něco podobného. Jen jsem si představila, jak hladkou kůži asi má a jaké by bylo smět se dotknout té samotově teplé pokožky na holeni. Prostě normální myšlenky, nic úchylného, přísahám.

Cesta ubíhala docela rychle. Ještě několikrát jsem se přistihla, jak místo čtení koukám na Kláru a představuji si, jaké by to asi bylo poznat se s ní víc. Když už jsme byly asi deset minut před Prahou, bylo mi až líto, že ji musím vzbudit. Nevím proč, ale cítila jsem se taková hrdá a ramenatá na to, že jsem ji směla ve spánku ochraňovat a dohlížet na ni. Sama slyším, jak divně to zní, ale je to tak. Někdy nevím, jak vyjádřit to, co cítím, nebo jak to myslím. Zvykla jsem si, že nemusím nikomu nic vysvětlovat, ale teď mám potřebu to všechno vysvětlit a popsat do posledního písmenka.

„Kláro, vstávej, za chvilku budeme vystupovat,“ zašeptám, ale hned je mi jasné, že mě neslyší.

„Kláro?“ přidám na hlasitosti, ale nechci, abych ji vyděsila.

Konečně se trochu pohnula a panenky jí pod zavřenými víčky zašmejdily ze strany na stranu, až z toho zamrkala.

„Za chvilku budeme vystupovat,“ zopakuji tak jemně, jak jen to svedu.

Její oči se zadívaly na mou tvář a lehce se usmála. „To už jsme tady?“ říká rozespale.

Dívám se, jak se probouzí. Fascinace nad objeveným obrazem roste. Je fakt tak krásná, že bych si ji vážně domů odnesla hned teď, kdyby to šlo. Škoda, že za pár hodin bude po všem a já tu slečnu zřejmě už nikdy neuvidím. Klára si protáhne ruce a její pohled spočine na mé mikině, kterou má přehozenou přes sebe. Usměje se na mě tak nějak něžně a mně se začíná točit hlava.

Podává mi mou mikinu a ještě spícím přidušeným hlasem dodá: „Jsi poklad, děkuji.“

Teď si nejsem jistá, co mám přesně dělat, protože mravenčení se ve mně šíří jako lavina a rozklepaly se mi nohy. Co se mnou ta holka dělá? Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Mravenčení se změnilo v pulzování a já mám trochu strach. Nikdy jsem to nezažila. Proč mám něco takového poprvé v životě cítit k ženě, která se v mém životě jen mihne? Není to fér. Co když už nikdy nic takového znovu nenajdu. Teď rozhodně nevstanu, co když to na mně bude vidět? Sedím ještě pár vteřin a pozoruji to stvoření přede mnou, jak se protahuje. Náhle vstala, popošla o metr k druhé volné sedačce do uličky a udělala úklon do strany. Jsem tak strašně vděčná, že mě teď nevidí. Prostě na ni zírám. S donucením odvrátím pohled a vstanu. Musím se obléknout a připravit. Uložím si čtečku a začnu na sebe navlékat jednotlivé vrstvy. Mikinu, kterou jsem přikryla Kláru, si nenandám.

„Nechci být jako tvoje máma, ale měla by sis ji půjčit. Viděla jsem, jak ses klepala na nástupišti v Chebu a teď budeme v Praze čekat přes dvě hodiny.“

Klára se ke mně postaví čelem a opět se mi tak upřímně zadívá do očí. Usměje se a já si připadám jako máslo, co někdo položil na topení.

„Jsi strašně hodná, ale já si můžu vyndat nějakou svou mikinu z tašky. Mám tam vážně oblečení, nic nepašuju.“

Nepřestává se na mě usmívat a já nevím, co mám dělat. Ještě před pár hodinami jsem tak jasně četla v jejích očích, ale teď se v nich vůbec nevyznám. Její úsměv a upřímný pohled proniká tak hluboko, že se celá chvěju. Kéž bych směla překročit ten metr, co nás dělí, a obejmout ji. Zpanikařím, když si uvědomím své myšlenky a přání. O půl metru ustoupím, abych se dostala z dosahu její tělesné vůně, která mámí moje smysly.

„Já mám na sobě vrstev dost, ale jestli máš svoji, tak si ji určitě hned na nádraží vyndáš. Teď už to nestíháme,“ snažím se pronést klidným hlasem a zakrýt tak stopy vzrušení a rozechvění.

„To víš, že jo, a podívej, tobě je zima už teď, celá se chvěješ, jen se oblékni,“ dodá Klára

Nikdy jsem tohle nezažívala. Nikdy jsem neměla problém kontrolovat vlastní tělo a myšlenky. Nyní se vůbec nepoznávám a opravdu mě to trochu děsí. Vlak měl každou chvíli stavět a já si nestíhám ani ty vrstvy pozapínat. Rychle sundám krosnu, drapnu termohrnek a vyrážíme vstříc Pražskému Hlavnímu nádraží.

„Tady je lidí to je děs,“ pronese Klára, která nám razí cestičku davem.

Je vidět, jak jí je to nepříjemné. Kdekdo do ní hrubě strčí. Předběhnu ji, a když jsem na její úrovni, usměji se. Vstoupím před ni a volám.

„Horká káva, pozor, horká káva!“

Opakuji ta slova dost hlasitě a ruku s termohrnkem napřahuji metr před sebe. Dav se začíná rozestupovat a my procházíme jak Mojžíš Rudým mořem. Vnímám ty naštvané pohledy lidí, kteří rázem zjišťují, že nesu termohrnek a nemůžu je polít. Ale je mi to naprosto jedno. Klára se drží mé krosny a tak spojené postupujeme dál. U stěny se zastavím.

„Jsi neuvěřitelná, fungovalo to,“ vyhrkne nadšená Klára.

Dívá se na mě hrdě, jako bych byla nějaká hrdinka večera. Musím přiznat, že mi to trochu dělá dobře. I když si nemyslím, že jsem provedla, bůh ví, co. Nicméně vědomí, že jsem na ni udělala dojem, i když takovou blbostí, mě těší. Rozhlížím se kolem, kam bychom se mohly usadit, ale je tu problém. Není si kam sednout, těch pár laviček okolo je obsazených. Svalím krosnu ke stěně a naznačím Kláře, ať provede to samé.

„Mikinu! Dříve než bude pozdě, pak už se nezahřeješ,“ připomenu jí.

„Ano, mami.“

Za pár minut jí držím bundu a ona se souká do tmavě fialové mikiny s kapucí. Vypadá skvěle. Strašně jí to sluší. Ta tmavě fialová s černým lemováním jí neuvěřitelně zvýraznila obličej. Tedy jestli je to vůbec možné, ale mně přijde, že ano.

„Co je?“ zeptá se Klára, když si všimne, že na ni opět nepřítomně zírám.

„Moc ti ta mikina sluší. Ehm, chci říct, ta mikina je fakt moc pěkná,“ opravím se a doufám, že jsem nezněla jako úplný pitomec.

Jen tiše poděkuje a vypadá to, že je vše v normálu. Sednu si na svou krosnu, beztak v ní nemám nic, co bych mohla rozsednout. Sakra, čtečka! Fuj, naštěstí ta je ve víku krosny a to se s mým zadkem nesetkalo.

„Ty si nesedneš?“ zeptám se Kláry, když vidím, jak přede mnou nervózně postává. Mám její rozkrok metr od mé hlavy a začíná mě to trochu znervózňovat.

„Ty tu chceš dvě hodiny sedět na zemi?“ zeptá se nervózně.

„Děje se něco?“ ptám se a dochází mi, že Klára není ve své kůži.

„Nepůjdeme na WC? A pak si třeba sednout do nějaké restaurace?“

Nervózně přešlapuje z nohy na nohu a mě to teprve dochází. Potřebuje čůrat. Souhlasím a zvednu se. Vyhledáme WC a já čekám s její taškou u umyvadla, než se vrátí z kabinky. Připadám si jako blázen, ale těch pár minut, kdy jsem ji ztratila z dohledu, mi přišlo strašně dlouhých. Vůbec nevím, co se tu děje, ale mám o Kláru trochu strach, je nějaká nesvá. I teď, když stojí u toho umyvadla a myje si ruce, vypadá, že jí není dobře. Nebo se mi to jen zdá? V kabince si vzpomenu na náš rozhovor se zavařovací sklenicí a znovu mě to pobaví. Usmívám se. Holka, soustřeď se, kam čůráš, nebo si naděláš do bot, rozkazuji si v myšlenkách a skoro se rozchechtám nahlas. Asi jsem se zbláznila, bleskne mi hlavou, a opět se směji. Tentokrát asi nahlas, protože zaslechnu Kláru, jak na mě volá.

„Jsi tam v pořádku? Ty sis něco šlehla?“

Natáhnu kalhoty a vzhledně urovnám všechny vrstvy svého oblečení. Vyjdu z kabinky jako by nic a zamířím k umyvadlům. Klára bedlivě a nedůvěřivě sleduje můj obličej.

„Ty ses tam smála? Čemu ses tam smála?“ nedá jí to, když vcházíme zpět do haly.

„Ale na něco jsem myslela a vzpomněla jsem si na ten náš rozhovor ohledně zavařovačky. A pak mi došlo, že se nesoustředím a mohla bych si lehce přivodit nehodu. Nějak mě to opětovně pobavilo.“

„A přivodila sis?“

„Co?“ nechápu.

„Tu nehodu přece. Jsi mokrá?“ ptá se Klára.

„Bože!“ zvolám.

„Ty se modlíš, aby ti vysušil kalhoty?“ popichuje mě.

„Ne.“

„Tak co je?“

„Je to dvojsmyslný?“ odpovídám a dělám, že se rozhlížím po vhodné restauraci.

„To, jestli jsi mokrá?“ už se chechtá radostí z toho, jak mě vyvedla z míry.

„Můžeme mluvit o něčem jiném? Prosím?“ hodím na ni vážně smutný výraz.

„Jistě,“ odkašle si a vytáhne další kapesník.

„Co ta restaurace támhle?“ řeknu a ukážu rukou.

„No, nevypadá to, že bychom měly o moc víc možností, alespoň tam jsou židle,“ souhlasí Klára.

Za pár minut už máme objednáno. Mně se nese velký hamburger a citronový čaj, Kláře to samé, jen s černou kávou.

„Nebude nám špatně?“ huhlám s plnou pusou.

„Určitě bude!“ odpoví Klára a zuřivě zakusuje svůj hamburger.

„Ty jsi dobrá, klidně řekneš, že bude, a cpeš se dál. Ve vlaku je jen jeden záchod a nezapomínej, že vlak se kymácí,“ připomínám jí.

„Neboj, vždyť už je skoro noc, cestu do Bratislavy zaspíme. Ale kdyby mi bylo špatně, viď že se mnou půjdeš na záchod i v noci.“

Tak tohle byly první psí oči, které jsem u Kláry viděla. A myslím, že ať by mě poprosila o cokoliv, tak s takovým pohledem jí splním snad cokoliv.

„Jasně že jo, budu tě držet,“ odpovím bez dlouhého přemýšlení.

„I při zvracení?“ ptá se zkoumavě.“

„I při kadění!“ bleskově odpovídám beze změny tónu hlasu.

Klára vyprskla smíchy a celou mě nahodila.

„Super, víc masa, to se hodí“ pronesu zvesela a utírám si kus rozžvýkaného hamburgeru z čela.

„Promiň!“ chechtá se Klára a skoro bych řekla, že si musela cvrnknout do gatí, jak kříží nohy a kymácí se nad stolem. „Strašně se omlouvám, utřu ti to. “Nedokáže zklidnit smích a zakuckává se. Obejde stůl a skloní se ke mně s čistým kapesníkem. Otírá mi tvář. Její smích se rázem ztrácí a hledíme si zase do očí. Najednou je tak vážná, její pohled se mění.

„Nikdy jsem nepoznala nikoho, jako jsi ty,“ pronese téměř šeptem a mně se stahuje hrdlo.

Chci jí říct, že to taky tak cítím, ale vyjde ze mě jen pár přidušených tónů.

„Je ti dobře? Jsi nějaká rudá,“ ptá se Klára a položí mi ruku na čelo. „Jsi teplá,“odpoví si sama.

Pokusím se o úsměv, aby jí došlo, že to byl další dvojsmysl, ale nevypadá, že by to chápala. Dívá se tak vážně a starostlivě, že se cítím, jako by ke mně opravdu patřila.

„Jsem v pořádku,“ vysoukám ze sebe napodruhé, ale doufám, že tak blízko ještě chvilku zůstane.

Zvedne ruku, jako by se mě chtěla znovu dotknout, pak se zarazí a stáhne se. Sedne si zpět na svou židli proti mně a jen se na mě dívá. Vypadá tak zvláštně, jako by chtěla něco říct, ale nepromluví. Tohle je poprvé za celou dobu, kdy mezi námi vnímám dusno a nevím, co mám říct. Možná bude nejlepší neříkat nic, takže se vrátím ke svému jídlu. Klára mě pozoruje, jak dojídám hamburger, a vytáhne další kapesník. Vysmrká se a já trochu zpozorním. Lesknou se jí oči. Je jí do breku? Nebo je nastydlá? Pátrám pohledem a chci se zeptat, co se děje, ale v tom jí zazvoní mobilní telefon. Omluví se a odejde od stolu. Pozoruji ji, jak přechází sem a tam před restaurací s mobilem u ucha, s někým hovoří.

Hrozně ráda bych o ní věděla víc. Má přítele? Má ještě rodiče? Má rodinu? Co dělá za práci? Jaké jsou její koníčky. Dívám se jejím směrem a najednou mi dojde, že máme společných už jen pár hodin. Mrknu na hodinky, je skoro jedenáct. Vlak nám jede za hodinu, pak je to už jen pět hodin nočním vlakem. Najednou se ve mně budí něco, co připomíná úzkost. Svírá se mi hrdlo, je mi najednou nějak divně. Dochází mi, že v tom hledám něco, co tu není. Jsme jen náhodné spolucestovatelky, za pár hodin tohle malé dobrodružství skončí a já Kláru už nikdy neuvidím. Asi to dostanu a plaší se mi hormony, protože se mi chce i trochu brečet. Snažím se potlačit slzy a myslet na úplně jiné věci. V tom se mi zvedne žaludek. Že by byl ten hamburger vážně špatný? Mávnu prudce na Kláru, abych upoutala její pozornost, a vyběhnu směrem k ní. Stihnu jen prohodit, aby se vrátila k našim taškám a že jsem hned zpět, a letím na záchod.

Udělalo se mi nevolno. Hrozně nevolno. Nakonec jsem nezvracela, ale mám asi něco s tlakem. Strašně mi buší srdce a jsem celá rudo bílo zelená. Vlastně těžko říct, jakou mám barvu, pořád se mění. Stojím oběma rukama zapřená u umyvadla a dívám se do zrcadla. Mám nával horka, těžko se mi dýchá, chvílemi mě píchá v hrudi, dokonce přemýšlím, jestli nemůžu mít infarkt. Je mi do breku a nevím proč. Pustím studenou vodu a sleduji, jak mi po dlaních stéká proud ledové vody. Je to tak příjemné. Jako by odplavoval to vnitřní napětí, co cítím. Dech se mi vrací do normálu a údery srdce jsou pomalejší a tišší. Zase volně dýchám a nával horka je pryč. Nevím, jak jsem tady dlouho, zdá se mi to jako věčnost. Určitě jsem ztratila dobrou půl hodinu. Myslím, že jsem měla záchvat paniky. Došlo mi, že se s Klárou za pár hodin rozloučím a každá si půjdeme svou cestou. Vlastně o ní vůbec nic nevím, ani ona sama mi neřekla nic, co by naznačovalo, že by si mě chtěla pustit k tělu nějak víc. Jsme jen dvě cizinky. Nesmím v tom hledat nic víc. Čím méně citu do toho investuji, tím to bude lepší.

Konečně jsem vylezla. Kláru stojí s taškami kousek od toalet. Hrne se ke mně a starostlivě mě prohlíží.

„Jsi v pořádku? Co se stalo? Je ti špatně?“ říká a drží mě oběma rukama za ramena.

„Jsem v pořádku,“ pravím, ale všechno se ve mně uvolní a mně se vyderou do očí slzy.

„To vidím,“ odpoví Klára, a než se stihnu jakkoliv pohnout a slzy zakrýt, pevně mě obejme a přitáhne si mě k sobě. „Nevím, co se děje, ale nemusíš mi nic říkat. Jen mě nech, ať tě obejmu. Dovol mi to, prosím.,“ zašeptá někde u mého ucha a já ji instinktivně také obejmu.

Nebráním se jejímu objetí a dovolím emocím, aby mě přemohly. Brečím jak malé dítě a nemám pro to žádné kloudné vysvětlení. Jen to, že mi je líto, že brzo bude Klára pryč. Na nic se mě neptá a jen mě drží. Cítím její ruku na zádech, jak mě po nich hladí. Jsme podobně vysoké a pasujeme jedna druhé do náručí, jako bychom byly pro sebe stvořené. Její náruč je tak měkká a horká. Přemýšlím, jestli se mám stydět za to, že brečím. Jak to asi musí vypadat. Dospělá šestatřicetiletá ženská brečí jak dítě a tiskne se do náruče jiného člověka. Nechci ji pustit, i když vím, že bych měla. Že bych měla odstoupit a poděkovat za to utěšení.

Už dávno nebrečím, ale chci u ní zůstat. Pořád se mě na nic nezeptala, jen mě drží. Tak něžně a jemně. Tiskne se ke mně celým svým tělem. Nenechala mezi námi ani jediný centimetr volného místa. Využívám její ochotu a šlechetnost k tomu, abych se sama cítila lépe. Nevím, jak dlouho tam stojíme, ale lidé okolo nás procházejí v čím dál řidších skupinkách. Zvednu hlavu a mrknu na hodinky. Za deset minut nám to jede. Musím se vší svou vůlí donutit pustit ji a ustoupit o krok vzad.

„Musíme už jít,“ vyhrknu.

Vyhýbám se jejímu pohledu. Cítím, jak mě pálí oči, musím je mít ubrečené a rudé. Klára si v rychlosti odskočí na WC a bez dalších řečí se vydáme hledat nástupiště.

Vlak se zdá být poloprázdný. Najdeme kupé, kde je jen jedna další paní a nasoukáme se dovnitř. Pustím Kláru k okénku a sednu si vedle. Naproti nám sedí paní a propiskou čmárá do křížovky. Jsem ráda, že se mě Klára na nic neptá a jsem celkem i vděčná, že máme společnost. Během několika minut mě začne uklimbávat teplo a drobné kodrcání. Měla bych se trochu vysvléknout, ale sedím tam jak pecka a snažím se neusnout. Připadám si jak v transu, jde na mě totální útlum, nechce se mi vůbec hýbat a chce se mi spát, ale nechci těch posledních pět hodin s Klárou prospat.

Asi mi musela padnout hlava a já se vzbudila, když vlak zastavil na další zastávce. Paní z našeho kupé byla pryč. Asi jsem spala delší dobu. Na hodinkách už byly dvě ráno. Klára měla padlou hlavu na okénko a choulila se pod svojí bundou. Vypadala, že jí je zima. Sundala jsem si jednu vrstvu, mně bylo pořádné teplo. Sedla jsem si na protější stranu k okénku a dívala se na ni. Vlak se rozjel a hlava jí blimbala o sklo. Přemýšlela jsem, jestli mám Kláru probudit, aby si lehla, že má volnou sedačku, ale než jsem tak stihla učinit, dveře kupé se otevřely a vešel k nám pan průvodčí. Klára byla rázem vzhůru a já jsem opět pohlédla do těch jejích krásných očí. Jakmile průvodčí odešel, řekla jsem, aby se natáhla pohodlně na sedačku, že přece může, že ji ohlídám a nikdo tady není. Neváhala ani chvilku, zula si boty, lehla si na bok a dívala se mým směrem. Popadla jsem svou mikinu, složila z ní úhledný polštářek a podstrčila jí ho pod hlavu. S díky jej přijala. Přes nohy jsem jí přehodila bundu. Znovu jsem se k ní sklonila, a i když jsem se strašně moc bránila to udělat, neodolala jsem a pohladila jsem ji po tváři.

„Děkuji ti.“

Věděla, že tím myslím to objetí. Nebo alespoň doufám, že věděla, proč to říkám. Jemně se na mě usmála a kývla hlavou, že rozumí. Pohodlně jsem se opřela na své sedačce a nespouštěla z ní oči. Dívala jsem se jí do tváře, i když z těch pár paprsků pronikajících z chodbičky k nám nebylo moc dobře vidět. Ještě jsem vstala a zatáhla závěsy na dveřích. Nemusí nám sem nikdo koukat. Klára se snažila udržet oči, ale já viděla, jak je unavená. Sama jsem byla unavená. Držela jsem se, co to jen šlo. Už dávno spala, ale já si ji v tom šeru dál prohlížela. Viděla jsem už jen obrys těla. Zanedlouho jsem usnula.

Zazvonil budík na mobilu. Za okny byla stále tma a Klára byla vzhůru. Seděla naproti, sledovala mě. Ve tváři se jí zračil zvláštní pohled. Mou mikinu měla okolo krku jako šálu a v ruce mobilní telefon.

„Dobré ráno,“ promluvila na mě hned, jak jsem típla ten otravný zvuk budíku.

„Nemohla jsi spát?“zeptám se a cítím svůj šílený dech.

„Spala jsem většinu noci. Ale teď k ránu jsem už byla nějaká nervózní,“ odpoví.

„Mám v puse jak v polepšovně,“ pronesu a sápu se po termohrnku, abych si lokla.

Klára natáhne ruku a podá mi krabičku Tic tac. „Na, mně to trochu pomohlo.“

„Zachránila jsi mě,“ zazubím se na krabičku.

Když se k ní natahuji, nechtěně se dotknu svými prsty její dlaně. Okamžitě mnou projede snad elektrický proud a já cuknu rukou. Nezvládnu se jí dotknout, aniž bych netoužila se opět stočit do náruče. Nevím, jak je na tom ona a zda si něčeho všimla, ale zrovna teď se neodvažuji na ni podívat. Chvilku cumlám bonbon, ale rychle se odhodlám přisednout si vedle. Podám jí krabičku zpět do ruky a bez jediného slova si položím hlavu na její rameno. Neodtáhla se, naopak. Zvedla ruku a pohladila mě po hlavě. Nedokázala jsem to vydržet moc dlouho a vrátila jsem se zase zpět na svou sedačku. Vlak začal zpomalovat a já se vyplašeně podívala z okna. Nedokážu říct, kde jsme, ale měly bychom tam asi tak do deseti minut být. Zdá se však, že vlak zpomaluje nějak víc a světel přibývá. Dodám si veškeré odvahy a odkašlu si.

„Kdy se vracíš domů, já jen že třeba budeme mít zase stejnou cestu. Já v neděli zase navečer,“ pravím jistým hlasem, ale kolena se mi chvějí.

„Já až v pondělí, bohužel,“ odpoví Klára smutně a mně je jasné, že tohle je opravdu poslední minuta našeho společného času.

„Myslíš, že bys mi mohla dát na sebe telefon? Kdybys třeba jela zase příští rok,“ zkusím to v poslední minutě a vlak už téměř stojí.

Obě na sebe házíme oblečení a vydáváme se ven ke dveřím vagonu. Vylezeme na peron. Klára se ke mně otočí, vytáhne z kapsy papírek, na kterém je její telefonní číslo, a podá mi ho.

„Děkuji ti za všechno,“ řekne a chystá se mě obejmout.

Vtom zvolá ženský hlas: „Kláro, tady!“

Mrknu se tím směrem a vidím, jak se k nám valí jako rychlík slečna s kulichem na hlavě. Popadne Kláru kolem krku a dá jí pusu. Nestihnu se rozloučit, protože už ji ode mě táhne pryč. Naposledy se na mě otočí a já zachytím její výraz v očích. Přísahala bych, že je má plné slz. Okamžitě zvlhnou i moje oči a já se rychle rozejdu jiným směrem. Nevím, kam jdu. Nejdu na autobus, potřebuji se uklidnit. Opět se mi všechno stáhlo. Tolik bych si přála se otočit a rozeběhnout se ke Kláře, ale je pryč. Je to konec téhle cesty. Byly jsme jen pasažéři vlaku, co mířil na Slovensko. Připadám si vážně jako cizinec. Není to moje rodná zem a mně je opravdu úzko. Musím se uklidnit a srovnat. Už je to za mnou a bude z toho pěkná vzpomínka. Jednou. Párkrát se zhluboka nadechnu a jdu.

Nejsem si jistá, jestli byl dobrý nápad jezdit na Slovensko. Protože co jsem vystoupila na nádraží, nejsem sama sebou. Strávila jsem celý den ve společnosti usměvavé a veselé tety, ale to, že si to užívám, jsem jen předstírala. Ve skutečnosti byla moje nálada na dobrodružství pryč a já nedokázala myslet na nic jiného než na Kláru. Snad jen mazlení s tety psem mě dokázalo chvilku oprostit od touhy zavolat na číslo, které jsem dostala. Neměla bych jí ale co říct a nechtěla jsem, aby se zlobila, že volám jen tak.

Je už devět hodin večer a teta usnula u filmu. Potichu jsem se vykradla z obýváku a šla do pokoje, který se mi stal na víkend ložnicí. Žmoulám v ruce papírek s telefonním číslem a nervózně přecházím po pokoji. Snažím se vymyslet důvod, proč jí zavolat. Žádný rozumný mě ale nenapadá. Místo toho jsem se rozhodla napsat SMS.

Ahoj Kláro, děkuji za to číslo. Doufám, že si pobyt na Slovensku užíváš tak jako já. Byla to díky Tobě skvělá cesta, přiznám se, že i kdyby byla delší, vůbec by mi to nevadilo. Děkuji za Tvou společnost, upřímnost a vřelost. Nedokázala jsem to říct, ale ani já jsem nikdy nikoho takového, jako jsi ty, nepotkala. Nikoho, kdo by ve mně dokázal vyvolat tolik emocí. Chtěla jsem Ti ještě jednou poděkovat, protože se díky Tobě cítím opět živá a mám naději, že jednou budu třeba i já šťastná. Tvá spřízněná duše z mezistátního vlaku, Pavla.

Odeslala jsem to bez delšího přemýšlení. Už ji nikdy neuvidím, ale chtěla jsem jí alespoň trochu naznačit, že pro mě byla víc než spolucestující. Ulevilo se mi. Vážně se cítím trochu lehčeji a jsem ráda, že jsem jí napsala. Určitě ji to neurazí ani nenaštve. Sedla jsem si k oknu a dívám se ven. Venku sněží. Krajina je zahalená v bílém. Zítra se vracím večer domů, snad ten sníh všechno nezasype. Přiznám se, že stále pokukuji po mobilu, jestli mi Klára nenapsala zpět, ale nic nepřišlo. Sednu si k albu se starými fotografiemi.

Teta se odstěhovala na Slovenskou za svou láskou a už tu zůstala. Je to tak zvláštní listovat tím albem a vidět ji a mamku jako děti. Čas tak strašně rychle utíká. Když se nad tím zamyslím, když jsem byla malá, hrozně jsem si přála, ať čas letí rychleji, abych už byla velká. Jenže se to všechno tak vleklo. Každý rok na škole byl pětkrát delší, než rok po škole. Říkala jsem si, jaká to bude paráda, až budu dospělá a nebudu muset chodit do školy. Nebudu mít úkoly a nebudu se muset nic učit. A pak to nastalo. Najednou se otevřely ty vytoužené dveře života, ale čas nějak zrychlil. Všechno jsem po pětadvacátém roce začala vnímat mnohem intenzivněji. V té době život opravdu nabral takovou rychlost, že se najednou překulila třicítka a pak pětatřicítka a nyní mám pocit, že se člověk otočí a rok je pryč. Nevím, jak je možné, že jsem to dříve vnímala jinak. Ale trochu mě to děsí. Co když se za pár dní otočím zpět a zjistím, že mi je pětačtyřicet a pořád jsem sama. Pak skočí padesátka a dál už ani nedohlédnu. Je to děsivé, přiznat si, že čas zpomalí jen v zubařském křesle.

Je pozdě a Klára nenapsala. Cítím se smutná, ale chápu, že z toho víc být prostě nemohlo. Byly jsme jen spolucestující.

Hned v neděli ráno měním přístup k životu. Hodlám si dnešní den s tetou vážně užít. Večer už se vracím zpět a neuvidím ji zase pěkně dlouho. Teta měla v plánu vzít mě na náměstí na vánoční trhy. Nejsem proti, naopak, těším se, že ochutnám něco z ryze slovenské kuchyně. Odpoledne nebyla ani taková zima a sníh už nepadal. Vlastně se vyloupl velmi krásný den a já si to opravdu užívala. Myslím ale, že po tom obřím kelímku horké medoviny by byl usměvavý a vláčný zkrátka každý. Hudba hrála vánoční koledy a všude to neskutečně vonělo. Pečené sladké i slané, maso i klobásy, vůně cukroví i rybina u kádě s živými kapry. Taky máme doma trhy a podobné akce, ale nikdy jsem si to tolik neužívala, procházet se sama po tržištích není asi úplná idylka Vánoc. Zato s tetou to byla strašná legrace. Zkoušela snad každý klobouk a šátek a i mně napařila na hlavu kdejakou ušatou beranici. Přiznám se, že jsem byla v pokušení si jednu šílenou chlupatou ušatku koupit. Zastavily jsme se u stánku, který nabízel deky, vlněné i moderní. Dotkla jsem se jedné, na které byly nakreslené bílé rampouchy v různě hnědých a šedých závějích. Ta deka byla tak příjemná, měkoučká, že jsem se rozhodla, že si ji koupím. Je bláznovství táhnout s sebou deku až ze Slovenska, ale chci si odvézt něco, do čeho se na Štědrý den zabalím a budu vzpomínat na tenhle výlet, na tetu a Kláru.

A už je to zase tady, vzpomněla jsem si na Kláru a hned mě napadlo, že by se jí určitě líbila, hlavně v noci ve vlaku, když jí byla zima. Vrátila jsem se do přítomnosti a deku si koupila. Teta si zase koupila jeden z těch klobouků. Musela jsem se jí smát, vypadala jako drsný kovboj, i když klobouk byl pletený, stejně působil westernovsky.

„Kam ho budeš nosit?“ ptám se pobaveně.

„Třeba k popelnicím, když půjdu vynést koš. Aspoň si na dnešní den vzpomenu a hned budu mít lepší náladu,“ zasmála se a já cítila, že ji moje přítomnost vážně hodně potěšila.

„Přijedeš zase příští rok, viď, že jo?“ zeptala se, ale vlastně očekávala jen můj souhlas.

„Pokusím se.“

Další miska sladkostí a božích milostí mě naprosto nasytila. Byla jsem tak plná, že jsem odfukovala, od úst mi šly lehké obláčky páry.

„Je tu všechno tak zatraceně dobré,“ postěžovala jsem si a pohladila přes bundu své nacpané břicho.

„Chutná ti, protože na vzduchu všechno chutná lépe.“ řekla teta a sama se zakousla do něčeho, co jsem nedokázala identifikovat. Snad jen vůně prozrazovala, že se jednalo o nějaký kus slaného pečeného masa.

„Jsem takový otesánek, letím si pro kousek prasete!“ vyhrknu a vystřelím vstříc stánku s grilovaným seletem, který jsem právě objevila.

Za pár minut stojíme opřené s tetou u zábradlí a cpeme se masem.

„Asi bychom měly už pomalu vyrazit. Musíš si trochu odpočinout před cestou a zahřát se,“ pronese teta vážně a bradou ukáže směr odchodu.

Souhlasně kývnu a vezmu si poslední sousto. Fakt to tu chutná jinak. Nevím čím to je, možná tím kořením, náladou, lidmi okolo, nebo prostě jen tím, že nejsem sama. Je to zvláštní, jak se dnešní den opravdu vyvedl. Vůbec jsem nepomyslela na Kláru, až na tu vteřinku u stánku s dekou. Hned po příchodu jsem si hodila horkou sprchu. To, že jsem říkala, že nebyla venku zima, byla trochu lež. Na zemi bylo asi deset centimetrů sněhu a mrzlo, ale byla jsem v tak dobrém rozpoložení, že jsem zimu nevnímala, až tu poslední půlhodinku u zábradlí, kterou jsme stály na místě.

Zabalila jsem všechny své věci zpět do krosny. Teta se mě zeptala, zda budu jíst. S díky jsem odmítla a dala si sní kávu. Posílala mě jít si chvilku lehnout, ale myslím, že je to zbytečné. Zdřímnu si ve vlaku a navíc nechci promeškat ani minutu tady.

Čas uběhl a bylo potřeba se rozloučit. Nechtěla jsem, aby se mnou šla na nádraží i když si to vynucovala. Jsem z toho výletu sem taková nějaká rozněžněná a nechci při loučení na peronu brečet jako malá holka. Rozloučila jsem se s ní doma a vydala se na nádraží. Cesta nebyla dlouhá ale i tak mi stihla být zima. Padl podvečer a venku přituhlo.

Po nákupu lístku se rozhlížím, kde je volné topení, abych se aspoň na chvilku ohřála. Je nedaleko odtud a já k němu rázně zamířím, než jej někdo obsadí.

„Pavlo!“ někdo na mě zavolal.

Trhnu sebou a otočím se. Klára sedí na lavičce u topení na druhé straně haly. Nevěřím svým očím, ona tam opravdu sedí. Okamžitě měním směr a jdu přímo k ní. Kdyby mi to nebylo blbé, tak i běžím, ale řekla jsem si, že tu nebudu dělat nějaké divadlo. Když už jsem byla jen pár metrů od ní, zvedla se a vyběhla mi vstříc. Skočila mi kolem krku a objala mě. Nestihla jsem ani zareagovat a je v mém náručí.

„Kde jsi tak dlouho,“ zašeptala někde u mého ucha a já uslyšela, že něco není v pořádku.

Neodtáhla jsem se, jen jsem jí položila obě ruce okolo pasu a přimáčkla ji k sobě. Je mi jedno, jak to vypadá, chci ji pevně stisknout. Držím ji asi déle, než je na pozdrav a přivítání vhodné, a tak ji pomalu pouštím. Udělám krok vzad. Je strašně červená a má skelný pohled.

„Jak to, že jsi tu? Neměla jsi odjíždět až zítra? Stalo se ti něco?“

Klára v rychlosti vytáhla kapesník a kýchla. Pak se vysmrkala a konečně mi odpovídá.

„Složila mě chřipka a já jsem si řekla, že pojedu už dnes. Chci být co nejdříve v posteli, necítím se moc dobře.“

Starostlivě se na ni podívám, nevypadá nejlépe. Barva jejího obličeje značila, že bude mít nejspíš teplotu.

„Jak jsi tu dlouho?“ zeptám se, když na lavičce objevuji dva prázdné kelímky od kávy a plastovou misku od polévky z bistra.

„Dlouho. Asi od dvou hodin,“ odpoví Klára a posadí se.

Je zesláblá, že sotva plete nohama.

„Od dvou hodin? Vždyť bude šest. Cos tu proboha dělala takovou dobu?“

„Vyhlížela jsem tě. Doufala jsem, že tě najdu a pojedeme zase spolu.“

„Vyhlížela mě? Proč jsi mi nenapsala?“ ptám se udiveně.

„A jak? Nemám tvoje číslo. Dala jsem ti moje, ale tys mi nedala to své,“ nechápavě sahá po dalším kapesníku.

„Ale vždyť jsem ti včera večer psala zprávu,“ vysvětluji a začínám mít pocit, že ji nedostala.

„Psala jsi mi?“ Kláry obličej se rozzářil a hned zase zasmušil. „V kolik hodin? Tak proč jsem ji nedostala?“ diví se skoro naštvaně.

Vytáhla jsem z kapsy telefon a vyhledala onu zprávu. Byl tam i čas. Otevřela jsem ji a podala jí to, ať si to přečte. Klára vzala mobil do rukou tak opatrně, jako by se bála, že ho upustí. Vážně nevypadala ani trochu dobře. Přísahala bych, že vypadá ještě hůř než před pěti minutami. Hodnou chvíli na displej jen tiše zírala. Nevěděla jsem, jestli přemýšlí, nebo jí je ještě víc špatně, nebo co se děje. Konečně mi vrátila telefon a podívala se na mě. Viděla jsem, že je rozněžnělá. A hodně zesláblá. Vlastně vypadala, že sebou dost možná i švihne. Neřekla nic a zavřela oči.

„Neomdlévej mi tu!“ vykřikla jsem a skočila vedle ní.

Jen tak tak, že jsem ji stihla zachytit. Ta holka neskutečně sálala, i přes bundu a svetr, co měla na sobě, jsem cítila, že má horečku. Nevím, co s ní mám dělat, v tomhle stavu přece nemůžeme cestovat. Snažila jsem se ji vzkřísit a povedlo se mi to. Chtěla něco říct, ale přes tlukot vlastního srdce, co mi zněl v uších, jsem jí vůbec nerozuměla. Rozhlas oznámil náš vlak a já jsem hlasitě zaklela. Lidé se po mně podívali s opovrženlivým pohledem. Jo, chápu, na Slovensku je většina lidí stále věřících a klít se nemá. Jenže co já mám teď s Klárou dělat. Vyskočím na nohy, krosnu si hodím na záda, její tašku přes rameno a snažím se zvednout i Kláru. Nevím, co je těžší. Sakra, co v tom veze? Cihly?

Všimla jsem si jednoho mladíka, jak se zvednul z jedné z laviček opodál, vypadal, že míří na ohlášený vlak. Zavolala jsem na něj a poprosila o pomoc, nabídla mu i eura, jen abych udržela jeho pozornost. Vypadal dost zaskočeně, chvilku asi přemýšlel, co udělá. Už jsem myslela, že se na něco vymluví a odejde, ale vydal se naším směrem. Klára se sotva držela na nohou. A já též. Navíc tlak a hukot v uších ze stresu mě tak zmáhaly, že jsem myslela, že sama omdlím. Mladík mi pomohl s Klářinou taškou a podepřel Kláru z druhé strany. Společnými silami jsme ji dovlekli na nástupiště. Bylo to těsné, vlak akorát dorazil, lidé už nastoupili a průvodčí už chtěl pískat, ale když nás viděl, počkal.

Konečně jsme ve vlaku. Je to kupé a jsou tu jen dva lidé. Mladík mi pomohl Kláru usadit na sedačku a hodil její tašku do úložného prostoru nad hlavou. Hned na to odcházel. Spěšně jsem mu poděkovala, hodila nahoru i svou krosnu a svlékla si bundu. Pak jsem se vrhla na Kláry oblečení. Ti dva z kupé nás pozorovali, ale upřímně řečeno, bylo mi to šumák. Soustředila jsem se jen na Kláru, protože začala opět odpadávat. Stihla jsem ji zapřít a natlačit zpět do sedačky, než by přepadla po obličeji dopředu, ale neměla jsem ponětí, co s ní budu dělat a jak ji udržím v sedadle. Trochu vyděšená jsem se rozhlížela po těch dvou, ale oni se bez řečí zvedli, sebrali si své tašky a odešli z kupé. Asi se báli, že je Klára opilá. Vyndala jsem vodu a tričko, co jsem měla na sobě včera. Taky jsem se prohrabala svou malou kosmetickou taštičkou, ve které mívám i slušnou zásobu léků pro všechny příležitosti. Mám tu všechno možné, na průjem, bolesti, pálení žáhy i na chřipku. Vyndala jsem plato s názvem paralen grip a vrátila taštičku zpět do báglu. Probudila jsem Kláru.

„Kláro, vzbuď se! Prober se, měla jsi něco na teplotu? Omdlíváš mi tu, musíš to spolknout.“

Otevřela oči a chtěla poděkovat, ale já jsem ji zastavila. „Nevysiluj se, prostě to spolkni,“ nařídila jsem jí a pomohla podržet láhev s pitím u úst.

Vlak drncal a trocha vody se vylila Kláře na hrudník. Napadlo mě, že ji budu muset zchladit, a když mi láhev vrátila, polila jsem to tričko, co jsem vytáhla z báglu. Nechala jsem ho nasáknout vodou a zvedla dělící područku mezi dvěma sedačkami. Pomohla jsem Kláře lehnout si na záda při čemž ji dala pod hlavu bundu. Na čele ji přistálo mé mokré tričko. Trocha vody jí stékala po tváři a já ji utřela rukou. Klára otevřela oči.

„Nevím, jak ti poděkovat,“ znělo tak slabě z jejích úst, že mi z toho bylo opravdu úzko.

Sedla jsem si k ní a hladila ji po hlavě. Strašně hořela. Měla opravdu vysokou horečku, i bez teploměru můžu říct, že tohle je vysoké až moc. Sundala jsem jí boty i ponožky. Vzala mé spací tričko a jedny čisté ponožky, obojí polila vodou a ponožky jsem jí natáhla na nohy. Z trička složila malý úhledný balíček. Klekla jsem si na podlahu a podívala se jí do tváře. Neměla asi vůbec ponětí, co tu dělám. Měla zavřené oči. Spala nebo zase omdlela. Zkrátka byla mimo. Zvedla jsem se ještě a zatáhla záclonky na dveřích kupé. Vykasala jsem jí tričko těsně pod prsa, mokrým balíčkem přejížděla po její kůži na břichu a doufala, že to zabere. Probrala se, trhla sebou a polekaně sledovala, co dělám.

„Lež v klidu, máš horečku, musíme tě zchladit.“

„Zebou mě nohy,“ postěžovala si.

„Sundala jsem ti ponožky a dala moje. Namočila jsem je, musíš se ochladit, omdlíváš mi tu,“ vysvětlila jsem, ale nevím, kolik z toho opravdu vnímala. „Kde máš jízdenku? Potřebuji tvoji jízdenku, až přijde průvodčí.“

„V kapse bundy, ta kapsa na zip,“ dostává ze sebe Klára a dává si záležet, abych jí rozuměla.

Přikývnu a dál jí otírám hrudník mokrým tričkem. Je tak strašně horká, to teplo sálá snad metr daleko. Cítím, jak je to mokré triko horké. Rozklepnu ho a ochladím mácháním ve vzduchu, načež jí ho rozprostřu na břicho celé. Klára zalapá po dechu.

„Je mi zima,“ zaskuhrá se slzami v očích.

„Já vím, ale musíš to vydržet, musíme ti stáhnout teplotu. Vydrž to ještě chviličku. Za chvilku ti bude lépe,“ snažím se ji utěšit, protože se celá klepe.

„Je mi tak trapně,“ vydrkotá.

„Buď v klidu, nemysli na to. Jsem tady, postarám se o tebe, nic se ti nestane. Dostaneš se domů v pořádku,“ utěšuju ji, ale dochází mi, že utěšuji spíš sebe, že to zvládnu, že to bude dobré.

Asi po deseti minutách usoudím, že její čelo ztratilo na horkosti, a tak z nohou a břicha sundám mokré věci. Nandám jí zpět suché ponožky a zakryju mou novou dekou. Ještě otevře oči a podívá se na mě. Nemusí mluvit, abych věděla, co mi očima říká. Okamžitě usíná. Průvodčí dorazil během chvilky a já si oddychla, že mě nepřistihl otírat Kláře mokrým tričkem hrudník. Nevím, jak by to vypadalo. Zbytek cesty do Prahy budeme mít klid. Každou chvíli kontroluji teplotu dotekem a občas jí vrátím na čelo mokré tričko. Paralen začal fungovat. Marně se snažím vygooglit, jak často se smí ten prášek vzít, ale nemám tu signál. Vlak jede moc rychle. Klára spí a mě začíná zmáhat únava. Máme ještě pár hodin, než budeme v Praze, a já za občasného zkontrolování situace poklimbávám.

Než jsme dorazily do Prahy, Kláru jsem několikrát vzbudila, donutila ji vypít co nejvíc vody a dostala další prášek na horečku. Zdálo se, že z toho nejhoršího je venku, vystoupit jsme zvládly, aniž bych ji musela táhnout na zádech. Místo toho jsem nesla jen její zavazadlo a Klára šla pomalu vedle mne.

Máme tu teď tří hodinovou prodlevu. Přemýšlím, co budeme dělat. Naštěstí je tu ve tři ráno docela prázdno a volná lavičku v rohu, kde nebudeme nikomu moc na očích. Klára si lehla a prakticky to prospala. I když se chvilkami budila a kontrolovala, kde je. Myslím, že ji ta teplota docela vyváděla z reality. Mluvila ze spaní a pokaždé, když se probudila, vyděšeně se rozhlédla kolem sebe. Taky se mi chtělo spát, ale nechtěla jsem usnout na nádraží. Musela jsem držet stráž a dohlédnout na zavazadla a vůbec celkově být ve střehu. Klára si dala hlavu těsně k mému stehnu a já ji hladila ve vlasech.

Prohrabávání se jejími vlasy mě drželo bdělou. Vnímala jsem její horkost a užívala si toho pocitu smět se jí jen tak beztrestně dotýkat. Nevypadala, že by jí to v tomto stavu nějak vadilo. Naopak, ujištění dotykem, že není sama, jí asi pomáhalo uklidnit se. Začala kašlat. Její kašel nabíral na intenzitě. S každým dalším záchvatem to bylo horší a horší. Dívala jsem se na její chvějící se tělo a připadala jsem si tak bezmocná. Nevím, co budeme dělat, až se dostaneme do Aše. Přece ji nemůžu jen tak nechat na nádraží a skočit do dalšího vlaku do Štítar. Pořád o ní nic nevím. Jsem na tom stejně jako v sobotu. Má někoho doma? Bude ji na nádraží někdo čekat? Má se o ni kdo postarat? Uvidím ji ještě někdy? Najednou se mi opět všechno sevřelo. Vím, že jsme cizinky, vím, že je absurdní k někomu takhle přilnout během pár hodin, přesto tomu tak je. Dívám se na její obličej a hladím ji po vlasech. Pohledem sklouznu na její hrudník a kontroluji, jak dýchá.

Nevím, co se to ve mně ozývá, nikdy jsem k nikomu takovéhle city nevnímala. Tak moc bych ji chtěla chránit a starat se o ni, přestože nevím, co se vlastně děje. Vytáhnu z kapsy mobilní telefon a nastavím vypnutí blesku. Připadám si jako zloděj, co krade její podobu, a jsem opravdu ráda, že se teď neprobudila. Alespoň něco mi zůstane na památku. Uložila jsem mobil a znovu pohladila její čelo. Nikdy jsem si nemyslela, že zrovna ve vlaku poznám ženu, která ve mně dokáže vyvolat strach. Strach z toho, že ji už nikdy nebudu mít šanci znovu spatřit. Dotknout se jí. Zasmát se s ní. Je to tak zvláštní, cítím se tak živá a současně tak bezmocná. Nelíbí se mi ten pocit, že nemám všechno pevně pod kontrolou. Že je moje štěstí v rukou osudu a mně nezbývá, než čekat, jak to dopadne. Jedno však vím jistě. Nikdy na Kláru nezapomenu. Není to v mých silách, neboť nikdy nikdo ve mně nevyvolal tolik emocí.

Hodiny odtikávají, Klára všechno prospala. Vzbudím ji těsně před příjezdem dalšího vlaku. Teplota z ní vysála veškeré tekutiny, tak nepotřebovala za celou dobu na záchod, zato já jsem musela odběhnout ve vlaku několikrát. Na nádraží jsem se od ní nevzdálila ani jednou. Bála jsem se odejít. A ve vlaku jsem vždy pospíchala zpět. Tentokrát jsme už nejely v kupé, ale v normálním vlaku a bylo tam víc lidí. Spoléhala jsem, že by si ti lidé netroufli nám něco z báglů sebrat před ostatními, a tak jsem mohla od Kláry odejít klidnější. Ale v klidu jsem nebyla. Pokaždé se mi ulevilo, když jsem se vrátila zpět. Ráno s sebou přinášelo stále více cestujících a my ztratily soukromí. Tedy ne že by nás rušily v rozhovorech, Klára všechno prospala. Dostala jsem do ní další paralen, protože jsem si na nádraží v Praze konečně vygooglila, že smí až šest tablet. Tolik jsem jich do ní ani nenacpala. Teplotu jsme sice neodstranily, ale srazily ji na stav bez omdlévání. Myslím, že to byla výhra, vezmu-li v potaz, že cestujeme a jsou nutné přestupy.

Přestup v Chebu neproběhl úplně bez problémů. Neměly jsme moc času a Klára nějak nemohla vůbec jít. Říkala, že má strašně těžké nohy a vůbec ji neposlouchají. Šly jsme díky tomu opravdu pomalu a já se bála, že nám ten spoj ujede. Naštěstí měl vlak zpoždění. Posadily jsme se kousek ode dveří. Klára se snažila znovu neusnout. Bylo vidět, jak bojuje s únavou a teplotou, která zmáhala celé její tělo. Dávivý kašel z ní vysával poslední zbytky energie a prakticky se nezmohla na slovo. Každý její pokus něco mi říct se nakonec zvrhl v další vlnu kašle.

„Šetři se, nic neříkej, všechno mi povyprávíš, až budeš zdravá,“ řekla jsem už před půl hodinou.

Ale pořád na to musím myslet. Na ten pohled, který jsem v jejích očích zachytila. Nevím, jak si ho mám vyložit. To je poprvé, co našemu očnímu povídání nerozumím, a nevím, co to znamená. Bojím se zeptat, a tak raději sama mlčím. Blíží se ale zastávka, kde by naše společná cesta měla skončit, a já stále nevím, co dělat. Dodám si odvahy a promluvím.

„Kláro? Co kdybys se mnou jela až do Štítar? Bydlím kousek od nádraží. Žiju sama v pěkném bytě panelového domu. Postarala bych se o tebe, dokud se nevyléčíš. Nevím, jak jinak by ses z nádraží dostala domů, nechci tě pustit samotnou,“ pronesu vážně.

„Nebudu sama, mám odvoz i,“ opět se rozkašlala, aniž by dořekla větu.

„Šetři se, nemluv,“ šeptám.

Ve skrytu duše chci ale říct – už víc neříkej. Jako by se mi srdce rozbušilo v uších. Buší tak hlasitě, že skoro nevnímám ani skřípění brzd. Vlak se zastavil a já dál sedím. Hledím na Kláru a snažím si zapamatovat její tvář. Klára se zvedne a snaží se vší silou sundat tašku, co má nad hlavou. Okamžitě se vzpamatuji a vyskočím. Její i svou tašku si hodím na záda a mířím ke dveřím s Klárou v závěsu. Tak ráda bych se nyní zdržela. Zablokovala cestu ven a prostě ten vlak nechala jet dál, ale vím, že to tu končí.

Rozhlížím se po peronu. Je tu tolik lidí. Kdo ke Kláře asi tak patří? Zjištění zabolí jako dýka vražená do srdce. Přihrnul se k nám mladý a velmi pohledný mládenec. Pomohl mi sundat tašku ze zad, s díky si ji hodil na rameno a okamžitě podepřel Kláru, která vypadala, že se jí podlamují nohy. Pevně ji přivinul do náruče a dal jí polibek do vlasů.

„Hned jedeme domů,“ zašeptal k ní tiše a ona se k němu tak intimně přitiskla.

Můj vlak odjížděl z protějšího peronu a já musela vyběhnout na cestu. Ještě naposledy se chci na Kláru podívat.

„Děkuji, že jsi jí pomohla,“ řekl mi mladík a dal Kláře další pusu do vlasů.

„Udělala jsem to ráda. Musím už běžet, ujede mi vlak.“

Hlas mi začal selhávat, cítila jsem se jako na vodě. Poslední pohled na Kláru. Věnovala mi úsměv z posledních sil a já měla rázem slzy na krajíčku. Rychle jsem se otočila a vyběhla ke svému vlaku. Tak moc jsem se chtěla ještě na schůdkách vlaku otočit, ale bála jsem se toho, co bych mohla spatřit.

Cesta domů byla divná. Vlastně jsem zbytek cesty nevnímala. Jako bych byla v bublině, přes kterou ke mně nepronikal zvuk, ani čas. Nutila jsem se opakovat si, že mám štěstí. Štěstí, protože vím, že dokážu milovat. Doteď jsem si myslela, že to neumím. Protože jsem nepotkala ženu, ke které bych cítila byť jen třetinu toho, co jsem cítila ke Kláře. Přestože jsem ji neznala. Přesto, že jsem o ní nic nevěděla. Dívala jsem se na svoje prázdné ruce v klíně a v myšlenkách se vracela na nádraží v Praze, kde jsem jí ještě před pár hodinami projížděla rukou ve vlasech a hladila ji. Snažila jsem se vybavit každý její úsměv. A cesta tak uběhla. Když jsem se nadechla čerstvého vzduchu ve Štítarech, napadlo mě, zda se mi to všechno jen nezdálo. V myšlenkách jsem analyzovala každý její pohled, jestli v něm skutečně bylo to, co mě tak přitahovalo, nebo jsem si to všechno prostě jen přála zažít. Jakmile jsem zavřela dveře svého bytu, vrhla jsem se rovnou na postel a rozbrečela se.

Nedokázala jsem to zastavit. Poprvé v životě cítím, že musím plakat, abych se dokázala uklidnit. Jako by moje uklidnění záviselo jen na tom, až se pláčem vyčerpám. Až se stanu netečnou k tomu všemu, a dojde mi, že už to opravdu skončilo. Zbytek dne jsem prospala ve vlastní otupělosti a vyčerpání.

Sedím na lavičce zachumlaná v zimní bundě a dívám se na ty davy lidí proudící z obchodů. Zítra je štědrý den a já bych si přála, aby už bylo po svátkách. Nějak nemám chuť je slavit a asi si zítra neudělám ani štědrovečerní večeři. Když to tak vezmu, je to den jako každý jiný. Jen lidé okolo blázní a nakupují nesmyslně velké množství dárků. Jako by Vánoce byly jen o tom, kolik za dárky kdo utratí. Je to docela zbytečné. Kéž bychom si to uvědomili a objevili zázrak té chvíle, kdy Vánoce znamenalo čas s rodinou. Mít vedle sebe toho, koho máme rádi.

Jestli se ptáte na Kláru, tak o té nic nevím. Po příjezdu domů jsem brečela a spala, spala a brečela, a kdykoliv jsem v práci pohlédla na mobil, vzpomněla jsem si na fotografii, kterou jsem pořídila, a rozbrečela jsem se znovu, aniž bych se na ni podívala. A pak jsem ten obrázek v jeden zuřivý okamžik vzteky smazala. Měla jsem vztek. Vztek sama na sebe, že jsem někomu dovolila mě tak dostat, někomu, kdo o to ani nežádal. Měla jsem na sebe vztek, protože mi mělo být od první chvíle jasné, že tak krásná slečna ženského vzezření rozhodně nebude lesba. Nikdy jsem si neměla dělat plané naděje a nikdy jsem neměla o čemkoliv ohledně Kláry snít. Rozhodla jsem se na to zapomenout a jít dál. Co jiného mi také zbývalo. Den po dni plynul jako voda, ale já se necítila ani o trochu lépe. Chtěla jsem smazat i její číslo, ale neudělala jsem to. Nedokázala jsem to. Nenapsala jsem jí, ale ani ho nesmazala, nevím proč, možná jsem si chtěla ponechat nějakou naději.

Štědrý den byl pro mě opravdu krutý, krutější než kterýkoli předtím. Byl tak krutý, že jsem to doma nemohla vydržet, sebrala se a odjela do Aše na nádraží. Nevím, co jsem tam hledala, na co jsem čekala, jen jsem asi potřebovala být chvilku na místě, kde jsem ji viděla naposledy. Sedla jsem si na lavičku, jako bych čekala na vlak, a jen tak zírala před sebe. Už dávno byla tma a já na kost promrzlá čekala na ženu, která nepřišla. Proč by taky chodila. Domů jsem dorazila jako v mrákotách a naložila se na dlouhou dobu do horké vany. Střídavě jsem brečela a střídavě si sprostě nadávala. Zoufalství, které se na Štědrý den ve mně probudilo, nebralo konce. Usínala jsem tu noc s pocitem, že jsem měla zůstat u tety na Slovensku, vážně jsem přemýšlela, že se tam odstěhuji. Nenašla jsem důvod zůstávat tu. Práci si najdu i tam a v prázdném bytě můžu žít kdekoli, s přáteli to také nebylo, bůh ví jak, slavné. Třeba najdu své štěstí v místě, kde jídlo chutná na vzduchu tak dobře.

Svátky jsem trávila zavřená v bytě s hlasitě puštěnou televizí. Připadalo mi, že je mi osmdesát a čekám jen na smrt, že před sebou vlastně nic jiné nemám. Ale měla jsem. Přímo přede mnou ležel telefon, ve kterém jsem stále měla telefonní číslo na Kláru. Na Štěpána jsem to už nevydržela a napsala jsem jí.

Ahoj Kláro, nevím, zda Ti dorazí alespoň tato zpráva, když ta na Slovensku nepřišla. Chci se jen zeptat, jak jsi zvládla chřipku a zda jsi v pořádku. Vím, že nemám právo se o Tebe bát, ale za těch několik hodin ve vlaku jsem k Tobě v sobě probudila něco bližšího. Jen bych ráda věděla, že jsi v pořádku a že jsi pod stromečkem našla to, co sis přála. Pavla.

Ještě jednou jsem si po sobě zprávu přečetla a odeslala ji. Přemýšlela jsem, zda mám smazat to, že se ve mně probudilo něco bližšího, ale nakonec jsem to tam nechala. Myslím, že jsem to napsala tak mírně, jak jen to šlo. Vlastně jsem jí toužila napsat, že jsem nikdy nikoho nechtěla, nikdy nemilovala, až doteď, ale takovou věc nenapíšu. Takové věci by člověk říkat neměl. Odkryje tím celé své srdce a dovolí tak druhým, aby mu ublížili. Když jsem odkládala mobil na stolek přede mnou, začal zvonit. Klára. Srdce mi poskočilo, ale těžko říct, jestli strachem nebo radostí.

Celá strnulá jsem telefon zvedla a řekla jen tiché: „Halo?“

„Pavlo? Jsi to ty?“ ozvalo se na druhé straně.

„Ano, jsem to já. Jsi v pořádku?“ ptám se, i když vím, že to zní dost hloupě.

„Teď už ano. Proč jsi mi nenapsala dřív?“ ptá se Klára a já v tom slyším výčitku.

„Omlouvám se, já, nějak jsem nemohla. Byla jsi nemocná a já tě nechtěla rušit.“

Lhala jsem. Toužila jsem na ni vykřičet, že to je proto, že mi zlomila srdce. Že jsem doufala ve šťastný konec, ale že tam měla přítele, který na ni čekal.

„Ani nevíš…“ Kláry hlas se zlomil.

„Pořád jsi nemocná? Slyším to na hlase,“ řeknu, abych vyplnila to ticho.

„Ne, už je mi lépe. Chtěla jsem se tě na něco zeptat,“ zněla najednou tak odhodlaně.

„Ptej se,“ odpovím.

Doufám, že se zeptá, jestli nezajdeme na kafe. Vím, že bych neměla přát si ji vidět, ale nemůžu si pomoct. Tak moc mi chybí. Cítím se tak prázdná, když nejsem s ní, že bych si snad přála být jí alespoň na blízku i jen jako kamarádka, tak moc si přeji, aby v mém životě zůstala. Bez ní si připadám najednou tak ztracená.

„Chtěla jsem se tě zeptat, jestli už nemáš nějaké plány na Silvestra. Jestli bys nechtěla jet s námi na chatu to oslavit.“

Kláry hlas zněl tak zvláštně. Přemýšlela jsem nad tím, co právě řekla. Vážně mě pozvala na chatu s ní a jejím přítelem? Zní to víc než divně a poprvé v životě mě napadlo, jestli mě někdo nezve do trojky.

„Já nevím, jak to mám chápat, zveš mě na chatu se svým přítelem?“ zeptám se, abych si to ujasnila.

„Ne, zvu tě na chatu s mým bratrem a jeho ženou. Viděla jsi ho na nádraží. Zvu tě, jestli bys tam nejela se mnou. Je to bratrova chata a oni tam jezdí každý rok na Silvestra sami, ale letos mě bratr nechce nechávat samotnou doma, svátky se mi moc nevyvedly a on mě tam pozval. Chci říct,“ odkašlala si, „jestli bys tam nejela se mnou jako pár.“

Nastalo ticho. Hluboké ticho. Nevím, jestli jsem slyšela dobře. Vážně řekla jako pár? Řekla, že se jí svátky nevyvedly? Vážně řekla pár? Jako my dvě jako pár? Se mnou? Myšlenky mi lítají sem tam, nevím, zda jsem se nezbláznila. Nepřála jsem si pod stromeček nic jiného, než jen dostat šanci ucházet se o její srdce a ona mě opravdu zve, abych s ní strávila Silvestr? Jako pár? Asi bych už měla něco říct, už je dlouho ticho, určitě čeká na odpověď, ale nemůžu mluvit. Rozbrečela jsem se.

„Pavlo? Ty brečíš?“ ptala se hlasem, jako by brečela taky.

„Já, promiň, ano, ano, chci jet. Prosím, vezmi mě s sebou,“ dostanu ze sebe.

Asi to nedává moc smysl. Je jedno, jestli to dává smysl, hlavně když pochopí, že chci jet. Že je to jediné, co si opravdu přeji. Být jí zase nablízku.

„Mohla bys přijet? V pátek odjíždíme ale už v poledne ode mě. Nebyl by to problém?“

„A kde bydlíš?“ zeptám se.

Chce se mi křičet radostí. Klára mi nadiktuje adresu a já si ji rychle načmárám na roh reklamního letáku.

„Budu tam!“ vyhrknu.

„Dobře, budu se těšit, přijeď, co nejdřív to půjde.“

„Přijedu!“

Telefonát jsem tím ukončila, protože jsem nemyslela na nic jiného, než že chci jet hned teď. Chci ji vidět. I kdyby vykoukla jen z okna, chci ji vidět. V kuchyni jsem do velkého igelitového pytlíku hodila pár banánů, mandarinky a z lednice vytahuji citron. Udělám rychlý balíček, jako záminku pro návštěvu nemocného. Hodím na sebe něco slušného a už spěchám k autu. Ještě si nastavím navigaci a už se ženu rovnou k ní. Netrvá mi to déle jak půl hodiny. Pořádně jsem na to šlápla. Silnice byla kluzká a zasněžená, ale chtěla jsem být u Kláry co nejdříve. Co kdyby zapomněla na to, že mi řekla, ať přijedu. Vím, že myslela až v ten pátek, ale já ji chci opravdu vidět hned teď. I když už je devět večer a zítra je pracovní den, vím, že není vhodný čas na návštěvu, ale nemohu si pomoct.

Dveře do činžáku byly otevřené. Vejdu bez přemýšlení, postupuji patro za patrem a prohlížím cedulky na dveřích. Jsem udýchaná a nervózní, ale vím, že ji najdu. Ve čtvrtém patře jsem uspěla. Zastavím se a zhluboka dýchám. Snažím se uklidnit svůj dech a současně trochu váhám, zda mám opravdu zazvonit. V hlavě si přehrávám celý ten telefonát. Její tón hlasu, její výčitku, proč jsem se neozvala dřív. Znovu a znovu si přehrávám její otázku, jestli s ní pojedu jako pár. Dodám si odvahy a zazvoním.

Nikdo mi neotvírá, neslyším za dveřmi žádný pohyb a zmocňuje se mě podivný pocit úzkosti. Znovu zazvoním a tentokrát i zaklepu. Čas jako by se zastavil. Přešlapuji z jedné nohy na druhou. Musel se mi někudy do boty dostat sníh, uvědomuji si, že mám mokrou ponožku. Pohledem zkoumám botu, ale žádné prosáknuté místo neobjevuji. Snažím se dívat kamkoliv, jen abych si nemusela připouštět dobu, kdy mi nikdo neotvírá. Konečně jsem zaslechla šouravé pohyby za dveřmi, jak se někdo blíží.

„Kdo je?“ zeptal se tlumený hlas.

Rozpoznala jsem hlas Kláry. V ten okamžik mě naplnila nová energie a nervozita zmizela. Usmála jsem se, i když mě nemohla vidět.

„Kláro, to jsem já, Pavla.“ Dveře se pomalu otevřely, jen na malou škvírku, a já spatřila bledou tvář ženy za nimi. Naše pohledy se střetly a já z ní zrak už nespustila. Okamžitě otevřela dveře dokořán. Dívala se tak překvapeně. Trochu jsem znejistila. Zvedla jsem ruku s průhledným pytlíkem, ve kterém byly vidět citrony a mandarinky.

„Nesu ti nějaké vitamíny, aby ses z toho dostala a mohly jsme v ten pátek odjet,“ vyhrkla jsem.

Rázem jsem si nebyla jistá, jestli byl dobrý nápad sem jezdit. Klára vypadala tak zaražená, až jsem se trochu bála, že mi vynadá, co sem lezu v tuto hodinu, ale najednou mě chytila za rukáv bundy a vtáhla mě prudce dovnitř. Zavřela za mnou dveře a postavila se přímo proti mně. Nevěděla jsem, jestli se mám zout, nebo se na ni jen dívat, cítila jsem se obzvlášť trapně. Nedokázala jsem z ní spustit oči. Pátrala jsem pohledem po její tváři a snažila se vyčíst z očí, na co myslí. Viděla jsem to v nich tak snadno, jako když jsme se potkaly ve vlaku. Bylo to tam tak čisté a jasné. Stály jsme tak metr od sebe a já si netroufala udělat krok blíž.

„Kláro, tolik se mi stýskalo,“ hlesla jsem sotva slyšitelně, ale ona mě slyšela.

Zkrátila tu mezeru mezi námi a ruce ovinula okolo mého krku. Přitiskla jsem si ji k sobě a zabořila tvář. Najednou se zdála tak křehká a promrzlá. Nechtěla jsem ji pustit. Není nikdo, kdo by mě k tomu donutil. Udělala krok vzad, ale přitom se mě nepustila. Pochopila jsem. Nohou o nohu jsem si zula botasky a po malých krůčcích jsem ji následovala, aniž bych ji pustila.

Stojíme uprostřed obývacího pokoje a stále se objímáme. Tisknu ji k sobě a vdechuji vůni z jejích vlasů i kůže na krku. Je to tak omamné a příjemné. Na malý okamžik spustím své ruce, kousíček se prohnu dozadu, abych si dosáhla na zip bundy, rozepnu ji a ve vteřině sundám. Odhodím bundu na zem a znovu k sobě Kláru přitáhnu. Znovu zabořím obličej do jejích ramen a nechávám se unášet tím pocitem štěstí, které prožívám. Jednou rukou ji držím za bedra a přitahuji si ji k sobě, druhou jí vjedu do vlasů a něžně je hladím. Nedokážu popsat to, co cítím. Jako bych celý svůj život žila jen pro tento jediný okamžik. Cítím se naplněná. Spokojená a důležitá. Cítím se důležitá tak jako nikdy dřív. Jsem důležitá pro Kláru, tak jako ona je důležitá pro mě. Nemám jediné pochyby o tom, co ke mně cítí, její tělo mi to říká samo. Objetí jako by mluvilo za nás obě. Má své ruce obmotané okolo mého krku a jemně mi prsty přejíždí vzadu na zátylku. Mám zavřené oči a jemně se s Klárou v náručí kolébám. Jako by hrála hudba, kterou můžeme slyšet jen my dvě. Na zemi je spadlá moje bunda a rozsypaný sáček s ovocem. Tenhle okamžik je tím, co si představuji, že jsou Vánoce. I když byly do tohoto okamžiku pro mě tak prázdné a bolestné, tato chvíle mi všechno vynahradila.

Dochází mi, že Klára stojí bosa a má na sobě jen pyžamo. Jen tenká vrstva oděvu nás od sebe dělí.

„Měla by sis vlézt zpátky do postele, než znovu prostydneš,“ zašeptám jí u ucha, aniž bych otevřela oči.

Nechci, aby šla do postele. Chci si její přítomnost a blízkost vychutnat co nejdéle. Poprvé za tu dlouhou dobu, co se objímáme, zvedla hlavu a podívala se mi do očí. Pak se podívala ještě výš nad sebe na lustr. Na téměř neviditelné nitce tam viselo jmelí. Její pohled se vrátil k mému a já ji políbila. Tak jemně, jak jsem to jen dovedla. Přestože ve mně dřímal neskutečný chtíč ji líbat vášnivě, krotila jsem se. Po něžném polibku, který mi opětovala, jsem cítila, jak její tělo v mé náruči polevilo a změklo. Otřela jsem svůj nos o její v dalším něžném gestu a políbila ji podruhé. Tentokrát jsem se nebránila dostat ze sebe to, co cítím. Tento polibek byl dlouhý a vášnivý. Nevím, jak dlouho jsme tam stály, jen jsem si přála, aby to nikdy neskončilo.

Její bosé nohy mě však opět vrátily do reality a já se odtáhla první. Vtiskla jsem jí ještě polibek do vlasů. Když se vzdálenost mezi námi prodloužila, opět jsme si hleděly do očí. Přísahám, že jsem v nich četla stejnou touhu a lásku, jakou cítím v sobě. Byla jsem ten nejšťastnější člověk na Světě.

„Musíš do postele,“ zopakuji a sehnu se pro bundu.

Vím, že bych měla odejít a nechat ji se vyspat. I když hluboko uvnitř nechci pryč a toužím tu s ní zůstat a dívat se na ni celou noc jak spí, vím, že je čas jít.

„Prosím, neodcházej, zůstaň tu,“ vyhrkne.

Překvapila mě, ale nemusím dlouho přemýšlet, sama tu chci zůstat. Rozhlédnu se po místnosti a odhodím bundu na křeslo za mnou. Klára mě chytne za ruku a vede mě do ložnice. Vleze pod deku a pohledem mě vybídne, ať si lehnu k ní. Podívám se na svoje oblečení. Sundám rifle i mikinu a lehnu si tak, abych jí viděla do očí. Je neuvěřitelné, jak moc té ženě najednou rozumím. Je vůbec možné najít někoho, koho znáte sotva pár hodin a přesto cítíte, že tento člověk je ten, kterého jste celý život hledali? Zvednu ruku, pohladím ji po čele a zajedu jí do vlasů.

„Spinkej,“ zašeptám a přikryju ji dekou až po bradu.

Přesunula se blíž do mé náruče, lehla si mi na hrudník a objala mě kolem ramen. Přivinu ji k sobě, chci cítit její dech i tlukot srdce na svém těle. Za okny padá sníh a tichá meluzína dotváří dokonalou atmosféru tohoto okamžiku. Není nic krásnějšího, než když vám milovaná osoba usíná v náručí a vy zavíráte oči s úsměvem a pocitem štěstí.

Letošní Vánoce jsem dostala ten nejkrásnější dárek ze všech. Našla jsem Kláru a poznala co znamená opravdu se zamilovat. Vždy jsem doufala, že mě to také jednou potká, i když jsem se bála, že nejsem předurčená k tomu, někoho takového najít. Ale život pro mě přichystat to nejkrásnější až v mé dospělosti. Dnes už zase věřím na zázraky a kouzlo Vánoc, kdy lidé k sobě mají blíž.

Jestli i vy jste stále sami, nezoufejte. Jistě tam na vás někde venku také čeká ta pravá druhá polovička. Třeba ve vlaku cestou do práce. Nebo jste ji už našli a čeká na vás doma u rozehřátého krbu. Ať je to jakkoliv, ať jste nyní kdekoliv, nepřestávejte věřit a dívat se lidem do očí. Zázraky se dějí i dospělým. A pro ty, co by chtěli trochu toho hřejivého pocitu zažít alespoň skrze příběhy, mohu nabídnout pár svých textů. Možná to není opravdová náruč, ale všechny mé knihy jsou psány s láskou a já věřím, že ji ucítíte.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vánoční příběh – Jana Geltnerová