Přeskočit na obsah

„Já ji vezmu, dohlédnu na ni,“ ozval se ženský hlas za mnou.
Byl mi povědomý. Otočila jsem se a spatřila policistku ze včerejška.
„Musíte se se mnou vrátit k sanitce,“ řekla a uchopila mě za paži, ze které se pořád valila krev.
Stiskla ji nad ránou a táhla mě zpět. Pravda je, že se mi začínalo dělat mdlo, ale nechtěla jsem tam nechat svůj dnešní výdělek bez dozoru.
„Nemůžu, je to můj krámek. Zůstala tam dnešní tržba a všechny moje osobní věci. Doklady, klíče od auta i domu, no prostě všechno. Nemůžu odejít a nechat to tu. Bude to jen chvilička,“ snažila jsem se vysvětlit.
„Uděláme to takhle. Necháte se ošetřit, pravděpodobně vás vezmou do nemocnice. Já vběhnu dovnitř a přinesu vše, o čem jste mluvila, najdu vás a osobně vše předám. Rozumíte mi?“ snažila se mi to vysvětlit jako prvňákovi.
„Dobře,“ souhlasím nakonec, když už vážně cítím, jak moje tělo slábne.

Vše proběhlo tak, jak řekla. Sanita mě odvezla do nemocnice, kde střep vyjmuli a ránu zašili. Ani ne za půl hodinky tam za mnou dorazila. Předala mi batoh s věcmi, doklady a tržbou. Také mi k mé velké spokojenosti sdělila, že na místě už jsou sklenáři a zasklívají všechny poničené byty i obchody. Jako poslední mi podala klíče od obchodu. Nevěděla jsem, jak se odvděčit. Tohle rozhodně neměla v popisu práce.
„Nevím, jak vám mám poděkovat, tohle jste nemusela, a přesto jste to udělala pro cizího člověka.“
„Dělala jsem jen svou práci. Zavolali nás tam jako podporu. Kolegové řídili dopravu a my se měli rozprostřít mezi lidi a pomáhat, kde bude třeba. A vy jste to potřebovala. Co dělá vaše ruka?“ zeptala se a zněla opravdu klidně a příjemně.
„Už je to zašité, nebylo to tak zlé, ten střep neprořízl naštěstí žádnou tepnu. Jen musím počkat, až mi tu dokape fyziologický roztok, prý ho moje tělo potřebuje,“ ukázala jsem zdravou rukou na kapačku, od které se vinula hadička k mé ruce.
„Tak to je fajn, hlavně se držte, já se budu muset vrátit a podívat se po dalších, co potřebují pomoct,“ řekla policistka a usmála se na mě.
„Počkejte!“ vyhrkla jsem. „Mohu znát vaše jméno?“ žadonila jsem.
„Ema, Ema Drobková,“ odpověděla s ještě milejším úsměvem než předtím, a vydala se z místnosti.
„Děkuju, Emo!“ křikla jsem tak, aby to ještě slyšela.
„Držte se!“ ozvalo se a rázem byla pryč.
Doslova jsem hypnotizovala kapačku, aby tekla rychleji a já mohla co nejdříve…

Skoč oběma nohama – koupit

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Ukázka z Skoč oběma nohama