Přeskočit na obsah

(Pozn. vydavatele II: Tak ne, vypadá to, že se zabije každá sama. Nebo s pomocí bož… kohouta.)

   Jasně, je to myš. Je to asi čtrnáct dní, co jsem našla myší hovínka roztroušená po verandě a pro jistotu nastražila pár pastiček. Ta potvůrka se mi nějak dostala do chaty. Není tajemství kudy asi, když nechávám během dne okna i dveře dokořán, pokud se pohybuji poblíž. Mohla bych tu myšku pustit Tamaře do stanu. Jó, to by bylo zábavné, sledovat, jak bloncka ječí.
   Konečně vstávám z postele a jako první se jdu podívat na verandu, co se to tam venku děje. Slyším hlas, konkrétně ženský a ještě něčí, ale dá se to velmi špatně rozeznat. Jakmile spatřím to divadélko, nemůžu se nerozchechtat. Nechápu, jak jsem tohle mohla prospat, je to vážně podívaná za všechny prachy. Vzala bych si sem kafe a snídani a pozorovala to celý den.
   Tamara si musela zajet do města koupit slepice. Vidím v rohu postavené srolované pletivo. Asi si chtěla založit továrnu na kuřata. Abych dokázala popsat, co přesně vidím, musela bych se přestat bavit tím pohledem. Tamara se otáčela kolem dokola a mávala oběma rukama jako potrhlá.
   Aby ne, na zádech jí visel kohout. I on zuřivě mlátil křídly, navíc ji kloval do zad. Evidentně byl tak vysoko, že se jí ho nedařilo strhnout rukama. Zkrátka na něj nedosáhla. Jekot to byl pořádný a podívaná ještě lepší. Pod nohama Tamary běhaly vyplašené slepice a kvokání se ozývalo jako na velkofarmě.
   Tak jo, asi bych jí měla jít pomoct. Nebo ne? 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Ukázka III. Skoč oběma nohama