Přeskočit na obsah
(Pozn. vydavatele: podle mě tyhle dvě nakonec popřou staletími prověřené rčení „co se škádlívá, to se…“ a zabijou se.) 
   Předpokládala jsem, že bude dobrý nápad zajít se sem podívat, ale netušila jsem, jak moc dobrý. Již z dálky mě šimralo tušení, že tu asi nebudu sama. Upozornily mě stopy slehlé trávy na cestě. Nikdo tudy nechodí, každý rok si musím vyšlapat cestičku, ale tentokrát jsem viděla, že tu někdo před nedávnem prošel.
   Napadlo mě, že by se mohlo jednat o Tamaru, co mě ale vážně nenapadlo, je to, že by se bloncka mohla koupat nahá. Asi podle zarostlé cesty také předpokládala, že sem nikdo nechodí.
   Ó, jak se Tamara spletla. Už jsem byla na pláži, ale stále si mě nevšimla. Plavala zrovna kousek od břehu ke středu jezera. Je to jen malé jezírko, není větší než půl fotbalového hřiště. Možná je to jedno hřiště, těžko se to odhaduje, mně se zdá roztomile maličké.
   Usadila jsem se hned vedle poházeného oblečení bloncky, vytáhla pití a pohledem pátrala po hromádce šatů. Přemýšlela jsem, jestli je ve vodě opravdu nahá. Rozhodně vidím tričko, kalhoty, boty, ponožky a podprsenku, částečně zastrčenou pod tričkem. Jejda, bloncka je tam bez podprdy, tak to si tu na ni rozhodně počkám.
   Všimla si mě a znejistila. Na pár vteřin přestala plavat, šlapala vodu a já jí vesele mávala. Fakt se nepoznávám, jak jsem strašně škodolibá. Nesnáším tu ženskou a tohle mě vážně baví. To ráno jí vrátím i s úrokem.
   „To mě jako špehuješ?“ zavolala z vody a rukama si zakryla hruď.
   „Já? Copak jsi mi nechala vzkaz, kam máš namířeno?“ bráním se a vesele se u toho vrtím na svém místě v písku.
   „Nemohla bys odejít, nebo se alespoň otočit?“ zeptá se, ale asi sama tuší, že milá nebudu.
   „Jako proč? Tohle je veřejné místo, tady jsi to nekoupila.“
   Můj pobavený výraz jí jistě musel napovědět, že si ji chci vychutnat. Ale vážně jsem nečekala, že to Tamara tak rychle přestane řešit, doufala jsem, že bude ještě chvilku naléhat nebo škemrat abych odešla. Místo toho vyšla z vody tak, jak ji pánbůh stvořil, a nakráčela si to přímo přede mě.
   Nevěděla jsem, co mám dělat. Stála nade mnou a já jen tupě zírala. Nevím, jak to ta bloncka dělá, ale nakonec z toho vyjdu vždy já jako idiot.
   Pořád tam stála a nic neříkala, jen na mě kapala vodu. Stála asi tak deset centimetrů od mé nohy, já seděla v tureckém sedu, a i když se mi vylila voda do klína, nehnula jsem se ani o píď, byla jsem doslova přimražená. Už to začalo být trapnější než trapné a pořád jsem byla idiot já.
   „Už sis mě prohlédla? Stačí ti to? Mohu se už obléct?“ pronesla Tamara.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Ukázka II. Skoč oběma nohama