Přeskočit na obsah

 

LGBT povídka: Jak nezabít elektrikáře

Jana Geltnerová

Dole si můžete stáhnout epub, pdf… a nechat komentář… nemusíte se ani registrovat, ani podepisovat 🙂

 

 

 

Je pondělí ráno a budík se rozhodl, že mě zničí. No dobře, možná mě nezničí budík, ale samotný fakt, že musím do práce. Obvykle chodím do práce ráda, ale od toho trapasu ve výtahu se mi tam prostě nechce. Přitom to bylo tak nevinné. Každý přece může zpanikařit, ne? Já za to vlastně vůbec nemůžu. To ten praštěný elektrikář Karlík, který neumí spravit ani prodlužovací kabel a do všeho se vrtá, že prý to vylepší. To určitě! I ten prodlužovák nám vylepšil do podoby, že kolegyni vyhořel mobilní telefon a já dostala ránu, když jsem to tahala ze zdi.

Jsem v této firmě poměrně krátkou dobu. Tedy řekněme, že pro mě je to krátký čas. Strašně dlouho mi trvá se adaptovat a zapracovat. Jsem tu teprve necelý rok a ještě neznám všechny kolegy a kolegyně jménem. Asi se není čemu divit, když má tato firma přes sto padesát zaměstnanců. Jsem jen obyčejná kancelářská myš a nesetkáváme se všichni každý den. Občas na nějakém firemním večírku, nebo s většinou na poradě ve velkém sále. To není nedůležité, podstatné je to, že jsem se zakoukala do jedné své kolegyně. Jenže je asi o dvanáct let starší a já nejsem zrovna typ, který by oplýval způsoby, jak zaujmout. Navíc si myslím, že ona je prostě hetero, ale kdo ví, něco mě k ní přitahuje a třeba se nemýlím. Tedy ono je to jedno, protože po tom trapasu v pátek ve výtahu už na tom nezáleží. Znemožnila jsem se dokonale.

Když jsem nastoupila, přidělili mi kolegyni Vandu na zapracování. Byla mladá a vypadala, že má všechno v malíčku. Jenže se ukázalo, že neovládá interní počítačový program tak dobře, jak jsem si myslela. Bylo mnoho situací, kdy si nevěděla rady a já jen čekala se zvednutým obočím, co teda bude. Pokaždé to vyřešila zvednutím telefonu a přivoláním si Slávky ze zadní kanceláře. Slávka je ta, pro kterou mé srdce zahořelo. Byla to tak přirozeně elegantní, slušná a inteligentní žena, ze které jsem od prvního dne nemohla spustit oči. Vždy měla na sobě kalhoty s nějakou halenkou nebo košilí s decentním výstřihem. Jenže výstřih byl obvykle decentní jen do chvíle, než se mi začala naklánět nad monitorem opřená rukama o stůl. Vanda se pokaždé vypařila se slovy, že mi to Slávka vysvětlí a já už jen fascinovaně sledovala to dokonale ženské svůdné stvoření, jak se mi snaží vysvětlit úhybné prokliky v programu.

Doslova mě uzemňovala její osobitá vůně smíchaná s parfémem a občas zcela konsternoval pohled na její křivky rýsující se z dekoltu. Byla tak klidná, rozvážná a inteligentní, že mě fascinovala a okouzlila po všech stránkách. Její přirozeně jemný, leč občasnými vráskami prokreslený úsměv mě dokázal přimrazit k židli na několik minut. Potkávala jsem Slávku občas i ve firemní kuchyňce u kávovaru. Obě dvě jsme postávaly v opačných rozích kuchyňky, posrkávaly kafe a dívaly se na sebe. Já skrývala svůj rozteklý úsměv v hrnku s černou tekutinou a pozorovala ji a ona se tvářila prostě přátelsky a se zaujetím sledovala mě. Občas jsme prohodily pár vět o počasí nebo o programu, který prošel nějakou aktualizací. Vlastně nebylo moc co jiného říct, protože jsme byly každá na jiném úseku a příliš informací o sobě nevěděly. A když se přeci jen náš hovor začal rozvíjet, obvykle do kuchyňky někdo vstoupil a narušil tak naši soukromou atmosféru. No zkrátka, nikdy jsem se jí neodvážila nic naznačit, nebo někam pozvat a snažila se všemožně zamaskovat, že mě její přítomnost, pokaždé tak příjemně rozrušila. Neměla ponětí o tom, že se mi zastaví srdce, jen co vkročí do místnosti, a můj den tak přelije vlna šťastné euforie jen z pohledu na ni. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by vyzařoval dle mého tolik sexappealu a tak moc mě přitahoval. Jsem z ní opravdu vedle, neumím to vysvětlit. Ale kdykoliv se z ní tak rozzářím, snažím se to okamžitě zamaskovat a koukám do země nebo hledám jiné možnosti, jak se rychle zase vzpamatovat a nesledovat ji jako zaláskované štěně.

Na poslední poradě jsem taky dvakrát neperlila. Seděla naproti mně přes stůl a já se snažila na ni nekoukat. Ale hrála si s perem a něco si stále zapisovala do poznámkového bloku, i když z řeči, co přednášela šéfka, nebylo podle mě nic důležité. Dívala jsem se na její ruce, jak v nich protáčí a hladí propisku a já na ten kus plastu snad žárlila. Hned mě napadaly myšlenky, jaké by to asi bylo, kdyby se její prsty rozeběhly po mé kůži. Byla jsem tak fascinovaně lapená ve vlastních myšlenkách, že jsem neslyšela šéfovou, jak mě oslovila a vyzvala, abych přednesla čísla ze statistiky prodeje v letošním kvartálu. Vrátil mě do hry až Slávky obličej, hledící mým směrem. Přistihla mě, jak si ji prohlížím, a mírně se zamračila. Nevím, kolikrát mě šéfka vyzývala, ale nyní na mě hledělo půl sálu lidí. Zrudla jsem a s koktavým přednesem přečetla obsah desek ležících přede mnou. Ale to pořád nebylo nic proti tomu výtahu.

V pátek se rozhodl náš šikovný elektrikář, že opraví prasklou žárovičku u symbolu na přivolání výtahu. Prý to nic není, že to vymění do pár minut a nebude se kvůli tomu volat výtahářům. To jeho do pár minut znamenalo, že jsem lítala po schodišti jak blbka do nižšího patra, abych předala potřebné dokumenty. Nejen že to neměl ani do hodiny hotové, ale ještě vytahal ze zdi snad stovku kabelů a drátků. Mělo mi být jasné, že tam něco potentuje jako u všeho, na co sáhne. Jenže jsem neměla čas řešit jeho schopnosti, protože se semlel konec roku a to je vždycky šíleně moc práce. No abych to urychlila. Když už nám odbila půl třetí a všichni šli domů, tak jsem se zdržela na toaletě. Ten den jsem vypila trochu víc kafe a byla jsem jak průtokáč. Kabinka na záchodě však prozradila ještě jednoho opozdilce. Slávku! Mile jsem ji pozdravila a společně jsme si myly ruce u umyvadel. Nenápadně jsem po ní koukala do zrcadla a i jen v tom rozmazaném skle mi přišla strašně roztomilá. Vážně nevím, jak to dělá, ale mohla bych se na ni dívat celý den. Přitom asi ani nepatří mezi nejkrásnější ženy světa. Ale ten sexappeal tam prostě je. Přitahuje mě vším, dokonce i chůzí.

Ptala se mě, jestli jedu domů a já že ano, tak řekla že se spolu svezeme výtahem a já samozřejmě souhlasila. Nechala bych v práci klidně i bundu a batoh, jen abych s ní mohla pobýt pár minut ve výtahu. Přeci jen cesta ze sedmnáctého patra chvilku trvá. Ona mi řekla, že si jen skočí pro věci, a zmizela z toalety. Její kancelář byla dál než moje, takže jsem si pro svůj batoh stihla dojít. Čekala jsem na ni před výtahem a už v tu chvíli mi žaludek dělal kotrmelce. Mělo mi dojít, že se něco semele, byla to předzvěst mého šestého smyslu. Jenže nedošlo mi nic, brala jsem to jako nervozitu z toho, že s ní budu chvilku absolutně sama v tak malém prostoru. Zapomněla jsem dodat, že jsem klaustrofobik, ale běhat do sedmnáctého patra si odpustím. Nezvládla bych to, ani kdybych zvýšila svou fyzickou kondici a snížila četnost pojídání hamburgerů u okénka s rychlým občerstvením. Prostě výtah byl za trest, ale dalo se to přežít. Ale se Slávkou ve výtahu to bude něco naprosto jiného. Tedy mělo být. Doufala jsem v to.

Jenže sotva jsme nastoupily, výtah se někde v mezipatře zasekl. Světlo v něm zhaslo a já zakvikla leknutím jako mončičák, na kterého někdo šlápne. Ten zvuk sám o sobě mě vyděsil a došlo mi, že jsem se ztrapnila. Bouchaly jsme na dveře a volaly o pomoc asi tři minuty. Pak nám došlo, že jsme tam nejspíš už samy, a raději šetřily dechem. Jenže když se ani po půl hodině výtah nerozjel a tlačítko zvonku nefungovalo, naprosto jsem zpanikařila. Začala jsem lapat po dechu a Slávka ke mně vztáhla ruku a v té tmě se mě dotkla na rameni. Na zemi svítil položený její mobilní telefon otočený displejem nahoru a osvěcoval strop. Ani jedna z nás neměla v tom výtahu signál a vidina toho, že tu strávíme noc a nakonec nám dojde kyslík, mě fakticky rozhodil. Jenže když se mě Slávka dotkla na rameni, instinktivně jsem se na ni otočila a pevně ji sevřela v náručí. Objala jsem ji a zabořila svoji tvář do jejího krku. Aby toho nebylo málo, dodala jsem stupidní větu o tom, že jestli tady umřeme, chci, aby věděla, že… Naštěstí jsem nic víc nestihla říct, protože se výtah pohnul a já znovu vypískla jak vyplašené kuře. Světla se sice nerozsvítila ale výtah se rozjel směrem dolů normální rychlostí. Přesto jsem se Slávky nepustila a tiskla se k jejímu tělu. Nedošlo mi, co se děje, jen jsem se držela a čekala, až to skončí. Dole se dveře rozevřely a tam stáli dva hasiči. Docela pobaveně na nás zírali. Teprve, když se objevilo světlo všude kolem nás, došlo mi, že nemám ruce položené na jejím volně rozepnutém saku, ale zajela jsem jí nějak pod něj i pod halenku a držím ji na holých zádech. Cítím pod bříšky prstů okraj její podprsenky. Nevím, jak se to stalo, fakticky jsem v tom byla nevině, já ji nechtěla osahávat na holé kůži. Jen jsem se přitiskla co nejblíž. Ona měla jednu ruku podél těla volně viset dolů a druhou mě jemně držela na ramenou. Došlo mi, že jsem byla jediná, kdo panikařil, a ona mě jen tou rukou chlácholila. Sundala jsem z ní své ruce a se zostuzeným sklopeným obličejem jsem se ohnula pro její telefon na zemi. Podala jí ho, řekla tiše, že se opravdu omlouvám, a pelášila jsem domů.

No a to byl pátek, dneska je pondělí. Vůbec netuším, co bude v práci. Jestli se jí dokážu podívat do obličeje, až ji potkám. Bude to trapas. Zrovna uvažuji, jestli se nehodím marod a nepočkám, až na to všichni zapomenou. Jenže mi není patnáct abych se chovala jako puberťák. Vlastně je mi čtyřicet, ale jako dítě si připadám. Slávka z toho nejspíš žádnou vědu dělat veřejně nebude a půjde jen o to, vyrovnat se s tím, co se stalo, v sobě, a jí se ještě jednou omluvit. Už jsem v budově. Tentokrát mířím ke schodišti a jdu nahoru. Vím, že budu funět jako lokomotiva a nejspíš dostanu už ve čtvrtém patře infarkt, ale nechci jet znovu tím výtahem. Měla jsem pravdu, v sedmém. patře jsem si sedla na schody a nemohla popadnout dech. Vlastně s dechem by to ještě šlo, ale nohy mi nějak kamení. Ty schody mě zabijou a ani se nebudu muset se Slávkou už setkat. Musela jsem se zasmát sama sobě, neboť nevím, co je horší. Že budu nahoře smrdět jako zpocená gazela, co prchala před leopardem, nebo že se budu muset Slávce tváří v tvář omluvit a nějak vysvětlit, že jsem klaustrofobik a svést své chování na to.

Po chvilce se zvednu a zamířím vzhůru. Druhá polovina pater byla ještě horší, než ta první. Začala jsem snad pociťovat i mořskou nemoc při pohledu z okna. Přitom se mi nikdy špatně ve výškách nedělalo. Lezu nahoru jako dodělávající chrobák a jen co jsem rozrazila dveře schodiště, střetnu se tam se šéfovou. Zírá na mě jako na ducha, až se z toho zastaví.

„Je vám dobře? Jste v pořádku? Mám někoho zavolat?“ řekne celá ustaraná a odhodí papíry, co má v ruce, na konferenční stolek na chodbě.

Teprve teď mi dochází, že musím vypadat jako se smrtí na jazyku. Sípavým hlasem a pokyvováním hlavou ze strany na stranu se snažím naznačit, že to je dobrý. Aby toho nebylo málo, tak se na chodbě objevilo pár zvědavých obličejů a mezi nimi i procházející Slávka. Ta se však přidala k šéfce a chytila mě v podpaží.

„Vy jste šla pěšky?“ vyjekne, čím mi silně připomene mého kvičícího mončičáka v pátek. „Postarám se o ni, bude dobrá,“ řekne šéfce a táhne mě na toalety.

Pořád lapám po dechu a už chci fakt něco říct, už by mi to i možná šlo, ale ztrácím odvahu, protože mě vzala k umyvadlu a namočila pár papírových ručníků. Otírá mi čelo, zatím co si připadám jako idiot. Co si tak o mně asi musí myslet, že jsem za blba.

„Omlouvám se, jsem klaustrofobik, nemohla jsem jet tím výtahem nahoru,“ řeknu, když si všimnu, že se zastavila a prohlíží si můj obličej.

Nadechne se, že něco řekne, ale předběhnu ji: „Omlouvám se za ten pátek, nechtěla jsem vás osahávat, já…“

Nedořekla jsem větu, protože na záchodky vešly jiné dvě kolegyně.

„Co je?“ zeptala se Marta a hrnula se ke mně, jako bych pořád vypadala na umření.

„Šla nahoru pěšky,“ odpověděla Slávka a dala si ruku v bok.

„Ty vole… a to jako dobrovolně?“ dodala Renata, co byla Martě v patách a patřila ve firmě k nejmladším.

Všichni tři na mě koukají a čekají, co řeknu. Já se však místo toho podívám do zrcadla před sebe a namočím si ruce pod studenou vodu, jako by se nic nedělo.

„Jasně a ode dneška už jen pěšky, zítra budu vypadat lépe, uvidíte!“ řeknu, jako kdybych se s nimi vsázela.

„Nebo tě taky trefí,“ zasmála se Renata a zapadla do kabinky vzadu u zdi.

Marta zabouchla kabinku hned na to a já si všimla zvědavého pohledu Slávky, která vedle mě stále stála s rukou v bok jako nějaká profesorka.

„Zvládnete to dneska?“ zeptala se mě tiše a já pohlédla do jejích očí, abych viděla, jestli se v nich dá něco vyčíst.

„Děkuju vám,“ pronesu, protože si stále vykáme.

S mladšími kolegy jsem si potykala už první měsíc, ale Slávka patřila k těm, kterým jsem vykala. Neodvážila jsem se jí sama nabídnout tykání, nehodilo se to, protože byla přece starší a ona mi také vykala. Ona vykala všem mladším kolegům. Vlastně jsem měla za to, že si tam k sobě nikoho k tělu moc nepouštěla. Kromě Vandy, s tou jedinou si tykala.

Slávka kývla a jemně se na mě usmála. Brala jsem to jako projev toho, že mi je odpuštěno a můžeme zase normálně fungovat. Vlastně se mi šíleně ulevilo. Spadl mi kámen ze srdce a myslím, že teprve teď se mi vracela i barva do obličeje. Kráčela jsem za Slávkou ven ze záchodků a jako první si to namířila do kuchyňky. Nalila si tam plnou sklenici vody a pořádně se napila. Vzala jsem si ještě jednu sklenici vody do kanceláře a pustila se do práce.

Když byl čas oběda, raději jsem to rovnou vzdala při představě, že polezu ty schody dolů a pak zase nahoru. Vím, že mám v kuchyňce v lednici schovaný jogurt z minulého týdne. Kanceláře zely prázdnotou a já seděla v kuchyňce a vyškrabovala lžičkou plastový kelímek.

„To skoro zní, že do něj uděláte díru,“ zasmál se hlas za mnou a já se otočila.

Ve dveřích stála Slávka opřená bokem o futra se založenýma rukama. To rozhodně nevypadalo, že teprve přišla. Pravda, že jsem se při tom vyškrabování kelímku trochu zasnila. No tak aby ne, mám hlad a jogurt je to jediné, co tu můžu sníst.

„Promiňte, sednete si?“ řeknu a nabídnu jí rukou místo u stolku, jako bychom snad byly někde v restauraci.

„Né, já mám práci, jen jsem si sem zašla pro sendvič, nenechte se rušit,“ zněla přátelsky a přívětivě.

Ohnula se přede mnou do lednice a já se nemohla nedívat. Zkameněla jsem při pohledu na její pozadí. Měla tentokrát béžový kalhotový kostýmek, který ji perfektně obepínal každou křivku těla. Lžička od jogurtu mi zůstala viset v puse a já jen tupě zírám na to, co mám před sebou. V ten moment se otočila, jako by mě chtěla přistihnout a taky že přistihla. Párkrát jsem zamrkala a skoro tu lžičku překousla. Okamžitě cítím, jak rudnu v obličeji a dostávám pocit, že se tak ohnula snad schválně. Potřebovala si ověřit, že jsem do ní blázen? Netuším, ale hned se pakuji  ze židle a mizím odtud.

V kanceláři zavřu dveře a chodím z jedné strany na druhou jako lev v kleci. Jsem fakticky idiot, jenže si nemůžu pomoct. Je tak strašně nádherná, navíc je inteligentní a já jsem z ní vážně úplně napnutá. Nevím, co mám dělat. Proč se musím zakoukat zrovna do někoho v práci? Znám to pravidlo, co je v domě, není pro mě, jenže jak si mám pomoct. Potřebuji se přestat chovat jako idiot. Zkusím se prostě nadechnout a vrátím se k práci u stolu. Ještě pár minut mi trvalo zapomenout na to vyšpulené pozadí mé bohyně, než jsem se zcela uklidnila a začala zase normálně pracovat. Čekala jsem, že to dnes bude horší, ale naštěstí to není zase takový průser a Slávka se ke mně chová normálně. Když bylo na čase jít domů, opět otálím v kanceláři. Při představě, že půjdu všechny ty schody dolů pěšky se mi dělá špatně. U schodiště stojí Slávka a loví něco v mobilu.

„Tady jste,“ usměje se na mě tak krásně, že se moje srdce opět intenzivně rozbuší.

„Snad nechcete jít taky po schodech?“ řeknu s obavou v hlase.

Tedy ne že by nevypadala na to, že to zvládne levou zadní, ale přeci jen v jejím věku by se neměla zbytečně snad takhle se vysilovat. A i když to bude ze schodů dolů, tak to nebude na kolena nic příjemného pro netrénovaného člověka.

„No říkala jsem si, že když budete teď trénovat vy, tak proč bych nemohla i já, a přece jen je to dolů, to nebude tak strašné, ne?“ řekne a podívá se na mě takovým zvláštním způsobem. „Nebo myslíte, že jsem na to už stará?“ dodá a já cítím v jejím hlase něco skryté za oponou.

„Vy a stará? Vždyť vy byste to vyběhla nahoru jak nic i se mnou v podpaží,“ zavtipkuji a doufám, že chápe, že v mých očích opravdu stará není a co víc, že je i sexy.

Tedy nevím, jak jí má dojít, že je pro mě sexy, ale tak prostě plácám, protože nevím, co jiného říct.

„Tak jdeme?“ zeptá se s úsměvem.

Zaváhám, nechci, aby se jí něco stalo, stará není, ale co když… no prostě se o ni vážně bojím. Jdeme pomalu, ale ušly jsme sotva šest pater a moje nohy jsou fakticky úplně ztuhlé.

„Jsem říkala, že vy to dáte i se mnou v podpaží,“ pronesu a bolestně si promačkávám svaly nad kolenem, které pálí.

Ta cesta nahoru mi dneska fakticky dala zabrat. Slávka se zastavila u okna a hleděla ven. Dala mi pár vteřin na to se sebrat. Nechápu, kde bere tu energii, je tak úžasná. Zase hledím zamilovaně jejím směrem a prohlížím si její siluetu v protisvětle. Je jako anděl…

„Tak jdeme,“ řekla Slávka a chytla za dveře vedoucí zpět do patra. Došlo mi, že myslí k výtahu, a já nechci, aby to šla celé dolů, takže se rozhodnu ji k výtahu doprovodit a pak se vrátím na schody.

„Myslím, že budu muset dát výpověď a najít si práci, co nemá tolik pater,“ zavtipkuji, když čekáme u výtahu.

Dveře cinkly a rozevřely se na obě strany. Slávka se po mně otočila a natáhla ke mně ruku. Nechápavě zírám na její rozevřenou dlaň, kterou mě vybízí, abych se chytila.

„Já to asi nezvládnu,“ špitla jsem.

„Ale zvládnete, pojedu s vámi,“ dodala tiše a usmála se na mě.

Její hřejivé oči mě dostaly. Myslím, že pro ty oči bych udělala cokoliv. Přijala jsem její ruku a chytila ji za ni. Vkročila do výtahu a zhluboka se nadechla. Stojím hned vedle ní a snažím se při cestě dolů ani nedýchat. Stále ji držím za ruku, ale její stisk z pevného se mění v jemné sevření a já chápu, že je tu jako moje opora. Nepodívala jsem se na ni, ani jsem nepromluvila. Stačí, že se cítím trapně a současně v sedmém nebi, protože mě žena, kterou tolik chci, drží za ruku. Cinknutí oznámilo příslušné patro a dveře se rozevřely. Normálně bych z nich vyletěla jako netopýr do noci, ale teď váhám, zda se pohnout, protože vím, že to znamená se pustit. Když vidí, mou strnulost, udělá první krok a stále svírajíc mou ruku mě vyvede ven jako dítě. To jsem tomu dala! Chovám se jako dítě, co potřebuje mamku, aby se nebálo svézt výtahem. Je mi tak trapně. Myslím, že na tuhle ženu musím zapomenout, protože už teď si nejspíš o mně myslí, že jsem prostě absolutně marná. Pustím se jejího sevření, protože to vypadá, že by mě asi odvedla až domů jako zatoulané štěně.

„Děkuju, já se fakt strašně omlouvám, já…,“ chci říct, ale nedořeknu, protože mě předběhne a položí mi ruku na rameno, čímž moji řeč úplně vykolejí.

Její ruka je tak horká, cítím sálající teplo z ní pronikat mým oděvem.

„Zítra tu budu v půl šesté čekat u výtahu. Nenechám vás jít nahoru zase pěšky. Sice jste mladá a nemám pochyby, že byste to dala lépe než dnes, ale určitě to není nutné. Pojedu zase s vámi,“ řekla a já hledím do její tváře.

Nechápu, co pro mě dělá, proč to dělá, je úžasná. Je tak starostlivá, fakticky ji zbožňuju. Vím, že bych tohle neměla říkat, přeci to nemůžu říct o někom, koho téměř neznám. Nebo alespoň ne celé jeho opravdové já. Jenže já si nemůžu pomoct. Myslím, že na ni právě hledím opět zamilovaně jako štěně a můj obličej se roztéká.

„Tak na shledanou zítra,“ zmrazila mě pohledem, protože jsem asi fakt blbě koukala a prošla dveřmi přede mnou na ulici.

Nevím, co se to tu stalo, a nerozumím tomu konci. Ale jak jsem byla šťastná, cítím najednou palčivé svírání hrdla. Polknu na sucho a dám jí pár minut náskok, než se i já vydám vstříc domovu.

Tohle bude trapné, každý den bude trapný, jestli mě bude vozit za ruku výtahem jako malé dítě. A co když tam budou lidé? Celá budova má sedmnáct pater a nepatří jen naší firmě. Je tu firem více a sice se všichni neznáme, ale přesto mě přece nebude před nimi držet za ruku. Co jsem si to nadrobila za malér. A přitom, to mohlo být tak normální a zdravé, mohla jsem ji třeba za půl roku, až se víc otrkám, někam pozvat. Jenže takhle? Jsem fakticky marná. Možná jsem až příliš dlouho sama. Ale řekněme si to narovinu. V životě jsem potkala jen dvě ženy, které vůbec stály za trochu času. S jednou jsem chodila tři roky a s druhou necelý půlrok. Vlastně se dá říct, že jsem pořádný vztah nezažila. Přitom si myslím, že nejsem nějak náročná. Jsem vlastně asi úplně normální a jediné co chci, je vyzrálá žena, která bude mít srovnané hodnoty a rozhodně mezi ně nebude patřit noční pařba po podnicích, které zavírají až těsně před rozedněním. Chci ženu, která mě bude milovat a brát mě, jaká jsem. Nebude se mě snažit měnit v něco, co je mi odporné, a tahat po mejdanech jako doplněk, po kterém se opilá může plazit.

Přála jsem si inteligentní, věrnou partnerku, se kterou si budu moct povídat a budeme si mít co říct. Někoho, kdo má v hlavě víc než jen jaká barva oblečení tenhle rok frčí. Strašně jsem si přála někoho normálního, někoho, pro koho je přirozenost denní realitou a nebude trávit hodiny před zrcadlem. Ani já to nedělám a nechci ženu, pro kterou bude vzhled priorita. Jenže tady narážíme. Buď jsou ženy příliš ženské a tohle všechno řeší, anebo jsou naopak obhroublé jak otřískaný patník. Rovnováhu mezi tím najde člověk jen stěží. Jenže Slávka je přesně ta žena. Její přirozená krása jen se zvýrazněním řasenkou je vše, co její obličej potřebuje k dokonalosti. Chodí oblékaná normálně, podle mě je to krásné, i když to není každý den z butiku. Ani já nechodím oblékaná jako do divadla a většinou mám na sobě jen džíny a tričko. Ona chodí v kalhotách, plátěných nebo sportovně společenských. Vlastně nevím, jak ten pojem vysvětlit. Jsou víc než džíny a méně než róba do divadla a její vršek je vždy tak přirozený jako ona sama. Prostě se na ni podívám a zůstanu fascinovaně zírat. Budí ve mně tisíce myšlenek a představ a byla by dokonalá i v pytli od brambor.

Vím, že to zní hloupě, a navíc je to kolegyně a ještě starší. Pořád opakuji, že je starší, abych se probrala, ale nejde to. Třeba kdyby věděla, že jsem lesba, pohrdala by mnou. Jenže to si nemyslím. Je tak úžasná. I jen to, jak mě dneska odvedla na toalety a hned mi pomáhala. Nebo jak na mě čekala u schodů ochotná sejít všech sedmnáct pater se mnou. V její společnosti taju stejně rychle jako ledovec na širém moři. I kdybych měla sebešpatnější náladu, jediný pohled do jejich vstřícných očí ze mě udělá krotkého beránka. Nevím, co v sobě má za kouzla, ale mě učarovala už ten první den, kdy mi přišla na pomoc s programem. Jsem v pytli a pořádném průseru. Protože ona a já, to se nikdy nestane. Došla jsem domů v náladě pod psa, neboť mi dochází, že tohle bude etapa mého života, ve které budu v noci snít a vzdychat po ženě, která nikdy nebude mou.

Ráno jsem v práci přesně na čas a Slávka už vyčkává u výtahu.

„Dobré ráno,“ řeknu a podávám ji malý úhledně zabalený balíček.

„Dobré ráno, copak to je?“ zeptá se a její úsměv plní mé nitro pocitem, který nedokážu popsat.

„Jen malé poděkování a něco na nervy. Protože jsem nemožná, a jestli mě vážně chcete každý den doprovázet výtahem, budete si muset ty nervy trochu oplácat a obrnit. Jak už jste měla šanci postřehnout, ječím jako gumová hračka, jen když se ve výtahu zhasne,“ řeknu a snažím se znít mile a přirozeně.

Slávka se na mě usmívá a já se opět ztrácím v jejím pohledu.

„Jestli to je k jídlu, tak to sníme spolu, souhlasíte? Jinak si to nevezmu,“ procedila skrz ten úsměv a já bych opět odkývala i třetí světovou, když se na mě tak dívá.

U výtahu nikdo nestál, což bylo fakticky divné, a tak jsme vstoupily dovnitř jen my dvě. Opět ke mně natáhla ruku a já se jí chytila. Ve výtahu jsem se pustila a sevřela křečovitě madla podél celého výtahu. Neměla jsem odvahu jí pohlédnout do tváře v tak těsném prostoru.

„Co jste mi to vlastně chtěla říct v ten pátek, než se výtah rozjel?“ zazněla její otázka do ticha někde kolem sedmého patra.

„Já…,“ vydala jsem ze sebe přidušeně, jako bych byla nafukovací lehátko, kterému právě někdo vypustil ventilek. „Vy jste se nebála? Že spadneme? Chci říct, že se výtah zhroutí?“ změním téma hovoru a odvážím se na ni pohlédnout.

„Ne, nebála. Pracuji tu už dlouho a tohle nebylo poprvé, co se to stalo. Navíc vím, že výtah je jištěn bezpečnostní náhradní brzdou, a to, že by spadl, se opravdu nestává. To člověk vidí většinou jen ve filmech,“ řekne klidným hlasem.

„Aha, to jsem nevěděla. Cítím se trapně,“ dodám a připadám si proti této ženě jako hloupý Honza.

„Říkala jste, že trpíte klaustrofobií, což mi došlo, když jste začala panikařit a těžce dýchat.“

„Ano, vadí mi stísněné prostory, ale s vámi to dávám, vidíte, že jedu,“ zkusím se usmát.

„Jste šikovná,“ řekne přesně ve chvíli, kdy cinknou dveře výtahu a stojíme ve správném patře.

Světlo z chodby přeruší naše soukromí v kabince, která, jak už dneska vím, se nemůže zhroutit.

„Mějte krásný den,“ usměje se na mě Slávka a já jí úsměv vrátím.

Každá se rozejdeme jiným směrem a já zapadnu v kanceláři do křesla, jako bych absolvovala schodiště znovu pěšky.

„Co je?“ zeptá se Vanda sedící pár metrů od mého stolu.

Já myslela, že mluví na mě. Ale když jsem otočila pohled jejím směrem, s někým telefonovala.

„Ne… a to bude kdy? V sobotu? Má je ale ve čtvrtek, né? Jo, dobře, odvedu ji tam. Tak zatím ahoj a neboj, nic Slávce nevykecám, bude to překvapení,“ dořekne a pověsí telefon.

„Všechno v pořádku?“ zeptám se, když mi neušlo jméno Slávka a překvapení v jedné větě.

„No jo, Slávka má ve čtvrtek narozeniny a brácha chce, abychom jí připravili nějakou oslavu s překvapením,“ řekne, jako by se nic nedělo, a mně teprve teď dochází, že Slávka bude Vandy rodinný příslušník.

„A Slávka je tvoje…?“ čekám, že to za mě dokončí.

„Nevlastní ségra, já myslela, že to víš?“ kroutí hlavou Vanda a vrhne na mě pohled, kterým mi sděluje, že si stojím na vedení.

„Aha, promiň, to jsem fakt nevěděla, teda napadlo mě to, ale nikdy jsme o tom nemluvily. Takže ségra má narozeniny, kolik jí už bude?“ nenápadně vyzvídám.

„Asi sto-padesát,“ zachechtá se Vanda.

„Ne, počkej, náhodou tvoje ségra je úžasná, vypadá fakticky skvěle, kéž bych v jejím věku vypadala jen ze třetiny tak. Takže kolik jí vlastně je?“

„Bude jí teď padesát dva,“ řekne Vanda a prohlíží si něco v telefonu.

„Ty jo, vypadá fakticky strašně sexy,“ utrousím pod vousy a hned mi běží hlavou, co jí koupím k narozeninám a jestli jí budu při tom přání smět dát pusu.

„Nejsi divná? Ségra je strašná, neumí se oblékat, chodí jak chlap, pořád jen kalhoty a ty její košile. Kdybys viděla její šatník, tak budeš brečet. Doma chodí ve vytahaným volným tričku a ven nechodí nikam, jako fakt nikam, ani do kina nejde. Žije jak poustevník, sama s tím blbým papouškem, co umí jen jednu větu.“

„Jakou větu?“ ptám se.

„Ty moje prdelko ukecaná!“ rozchechtá se Vanda na celou kancelář zrovna ve chvíli, kdy k nám vstoupí nečekaně Slávka a mně ztuhnou všechny svaly v obličeji.

„Pomlouváš mého papouška,“ vysype z rukávu Slávka, která nejspíš většinu našeho rozhovoru slyšela až na chodbu.

„Myslíš toho, co má tři brka a je mu skoro jako tobě přes půl století?“ hihňá se dál Vanda a vůbec ji nedošlo, jak je to nevhodné a že ženu by taková slova mohla ranit.

Slávka okamžitě sklopila zrak k podlaze a otočila se, že odejde.

„Počkejte!“ řekla jsem rychle a vylétla ze židle.

Doběhla jsem k ní a chytila ji za předloktí. Viděla jsem, že nemá zrovna nejlepší náladu po vtípkách své sestry a vrhla jsem na Vandu zlý, vyhrožující pohled, ať zmlkne. Vanda jen zavrtěla hlavou jako – co to? A já vyšla se Slávkou na chodbu. Odvedla jsem ji do kuchyňky a otočila k sobě.

„Ona to tak nemyslela, vždyť je to střevo,“ říkám, abych ji uklidnila, ale nejsem si jistá, jestli to pomáhá.

„Má pravdu, jsem stará přes půl století,“ řekne se sklopenou tváří.

„Nejste, jste dokonalá,“ odvážím se jí zvednout bradu rukou a podívám se jí do očí.

Normálně bych to nikdy neudělala, ale nemůžu si pomoct, nesmí být smutná. Vidím v jejích očích třpytit se slzy a strašně mě to znervózní. Znám tuto ženu jen jako usměvavou, příjemnou, ale nyní vidím, že umí i skrývat bolest. Divám se na ni ještě pár vteřin a pak ji k sobě pevně přitisknu. Je mi jedno, jestli sem někdo přijde, vidím, že to potřebuje. Přitiskla jsem se k jejímu tělu. Nebránila se, asi to opravdu potřebovala. Cítím, že konečně zvedla své ruce a i ona se ke mně přitiskla. Stojíme v kuchyňce, která zeje prázdnotou, jako dva stromy propletené větvemi.

„Jste perfektní,“ zašeptám, abych ji ujistila, že jsem to myslela vážně, a cítím, jak její sevření paží okolo mého těla ještě víc zesílí.

I já se přitisknu ještě těsněji a držím ji. Když ucítím, jak její sevření slábne, tak i své povolím a ustoupím o krok v zad. Podívám se jí do očí a vidím v nich opět náznak toho hřejivého pohledu.

„Děkuji,“ zašeptala Slávka a já se usmála.

„Kdykoliv,“ odpovím a sleduji její pohled, jak se znovu zatřpytil.

„Vlastně jsem šla za vámi, potřebovala bych radu ohledně reklamy, který z dodavatelů udělal předobjednávku a zaplatil zálohu. Vím, že to máte na starosti vy.“

„Samozřejmě, ano, jistě, pojďte hned vám to ukážu,“ říkám a odcházíme k ní do kanceláře.

 

„Ty, hele, Vando, já vím, že je sestra starší, ale myslím, že si nezaslouží, aby sis dělala legraci z jejího věku nebo toho, koho má doma. Měla jsi ji vidět, jak se jí to dotklo. Už to, prosím, nedělej, fakticky si to nezaslouží,“ říkám Vandě, když po mně hází pohledy, jen co jsem se vrátila zpět do kanceláře.

„No, jo, však já vím, ale ona nikdy nebyla urážlivá. Nevím, co jí poslední dobou je, je jiná. Pořád mluví o tom, že se mám chovat slušně a najít si někoho, kdo mě bude milovat a nemám promarnit život jako ona. Mluví jak stará umírající babka nad hrobem. Takové ty samé poučky, znáš to,“ řekla a mávla rukou, jako že se nic tak strašného nestalo.

„A tvoje sestra je celý život sama? Měla někdy někoho?“ zeptám se a doufám, že mi odpoví tak, abych z toho mohla pochytit, jestli třeba fakticky není na ženy.

„Já nevím, nikdy nám nic řekla. Každopádně jsem nikdy nikoho neviděla a domů taky nikoho nepřivedla. Nevím, proč je sama. Já ji mám ráda, ke mně se vždycky chovala jako velká ségra a pomáhala mi, nechci, aby byla sama. Já si jen dělala srandu, fakt! Mám ji moc ráda.“

Vandy řeč zněla najednou smutněji. Vím, že to jen hraje, jaká je drsňačka, ale uvnitř je to hodná holka. Jen trochu ještě moc střevo. Však té snad ještě nebylo ani pětadvacet.

„Proč tě zajímá moje ségra, víš něco? Je v pořádku?“ napadlo Vandu a otočila ke mně zvědavý pohled.

„Nevím nic, jen se ke mně chová tak hezky od prvního dne a mám ji fakticky ráda. Je to můj neoblíbenější člověk ve firmě,“ řeknu a podívám se z okna.

„A co já jako? To chceš říct, že máš raději moji ségru než mě? To já ti snad se vším pomáhala, ne?“ jízlivý ukřivděný hlas se nedal v jejím tónu přeslechnout.

„No jo, jenže… no to je jedno, neřeš to, jo?“ řeknu, protože se do toho nechci zamotat.

„Jenže co? Že ty po mojí ségře jedeš!“

Zasmála se na celou kancelář, kde naštěstí stále kromě mě a jí nikdo jiný nebyl. Plaše jsem se rozhlédla okolo nás.

„Hele, jestli jí ublížíš, tak ti smažu všechna přístupová hesla a pošlu ti do mailu vir a dostaneš padáka!“ vyhrožuje mi najednou.

„Nikdy bych jí neublížila. Ani se nikdy nic nedozví. Nejsem jedna z těch, co by to dokázaly někomu říct, nebo ji někam pozvat. Fakticky se nemusíš bát. K ničemu nedojde, co je v domě, není pro mě,“ vrhám se pohledem zpět ke svému monitoru a dělám, že pracuji, že vlastně o nic nejde.

„Ty myslíš, že je moje ségra lesba?“ nedá to Vandě a já vidím, jak mi stojí u stolu a opírá se plnými dlaněmi.

„Popravdě, ne. Je příliš perfektní a dokonalá a ženská. Nikdy jsem nikoho takového nepotkala. A věř mi, že já nemám štěstí na lesby. Takže tvá sestra jistě k nim ani nepatří.“

Začínám být fakticky nervózní, nechci tohle téma probírat tady v práci.

„A ty jsi jak dlouho lesba?“ zeptá se Vanda jako že navážno.

„Já ti nevím, loni to snad začalo být moderní, nebo už předloni?“ odpovím jí stejně tak stupidní odpovědí.

„Ne fakt, jak dlouho?“ ptá se zvědavá.

Podívám se na ni, protože mi je jasné, že ji moje stupidní odpověď nenakopla.

„Čtyřicet let,“ odpovím a doufám, že teď už jí to snad jako docvaklo, že tohle není volba.

„Nekecej, tobě už je čtyřicet? To už máš taky skoro půl století za sebou,“ začala se chechtat a já přemýšlela, jestli si něco ráno před prací normálně nešlehla.

„Vidíš, dokonale bychom se s tvojí sestrou k sobě hodily,“ řeknu jako že nic a ona se zamračí.

„Nic proti! Lesby mi nevaděj, teda aspoň myslím, ale na ségru mi nešahej!“ řekla a udělala pár kroků od mého stolu.

Ztuhly mi všechny rysy ve tváří. Určitě jí to řekne, řekne to všem tady. V tom se Vanda otočila a na obličeji se jí rozzářil úsměv.

„Kecám, ty taky na všechno skočíš, měla by ses vidět. Je to boží, že se ti Slávka líbí. Bylo by to perfektní, kdyby to bylo oboustranné, nebyla by už konečně sama, a ty jsi skvělá. Ježiši, kdyby ses viděla, jak vypadáš vyplašeně. Dělám si z tebe legraci, už co jsi přišla. Ty si myslíš, že jsem to nepoznala, že jsi lesba? Vždyť jen co Slávka vejde do místnosti, ty tečeš jak nanuk na špejli. Proč myslíš, že jsem vždycky odcházela. Bože můj, to ti to trvalo, než jsi mi to řekla,“ chechtá se Vanda a můj výraz v obličeji přechází od ztuhlého po zděšený.

Nevím, co si mám myslet, fakt vypadám jako rozteklý nanuk.

„Myslíš, že to poznala i ona? Když jsi to poznala ty?“ říkám a jímá mě hrůza

„Těžko, zíráš na ni, když se nedívá. A já zase zírám na tebe, jak zíráš na ni, a říkám si, kdy vám to jako konečně docvakne. Moje ségra je jiná, vždycky byla. Myslím, že se mýlíš a že by mohla být stejná jako ty. Problém spíš bude v tom, že je o tolik starší, třeba se bojí, že jí jen ublížíš. Tobě by fakt nevadil ten věkový rozdíl?“ zeptala se Vanda přesně ve chvíli, kdy do kanceláře vešla další kolegyně.

„No, takže ve čtvrtek buď připravená,“ dořekne Vanda a odkráčí ke svému stolu, jako by se nic nestalo a pokračuje dál v práci.

Cítím se trapně, to fakticky je na mně tak vidět, co k ní cítím? Co když si toho všiml ještě někdo další? Snažím se pracovat, ale moc mi to nejde. O obědové pauze zamířím do kuchyňky. Tentokrát jsem si donesla v krabičce kuře na kari, tak ho hodím do mikrovlny. Dveře od výtahu cinkají a všichni odchází na oběd někam ven. Jen co se spustila mikrovlnka, zadívala jsem se směrem z okna.

„Nevím jistě, jestli je bezpečné tu mikrovlnku dneska použít,“ ozve se hlas za mnou.

Prudce se otočím a spatřím za sebou stát Slávku taktéž s plastovou miskou.

„Jak to?“ zeptám se plaše.

„Ale Karlík ji prý opravoval, že přestala ohřívat. Říkal něco o multifunkcích. Ale vypadá to, že ji opravil a funguje, jídlo se dokonce i točí,“ nakoukne mi přes rameno, aby viděla dovnitř.

„Co když to vybouchne?“ zatvářím se hororově a dám si ruku před pusu.

„Doufám, že ne, mám strašný hlad,“ vtipkuje Slávka a já se podívám do těch jejích nádherných očí.

Vrací mi pohled zpět a vypadá tak vyrovnaná. Nemůžu uvěřit, že je taková, jaká je. Mojí myslí proběhl obrázek nanuka, jak klouže po dřívku dolů, a fakticky se tak cítím. Uhnu prudce pohledem a odkašlu si, abych se neprozradila.

„Co máte dobrého?“ pohodím bradou k její krabičce těsně před tím, než se ozve obrovská ohlušující rána.

Skočím po Slávce a zakryji ji přiraženou ke zdi vlastním tělem. Čekala jsem těch explozí víc, ale byla jen jedna. Rychle seskočím z ženy, ze které jsem právě udělala placku, a vrhám se k mikrovlnce vyrvat šnůru ze zásuvky.

„Ó né,“ vypísknu zděšením, když ji otevřu a vidím své kuře rozprsklé po všech stěnách mikrovlnky.

Skapává z vrátek po předním skle jako nějaká polévka. Slávka dostala skoro až hysterický záchvat smíchu. Dokonce takový, že hodila svou krabičku na stůl a skrčila se do bobku, jak ji z toho bolelo břicho. Nevím, co jí přišlo tak vtipné, moje kuře právě podruhé umřelo. Co se mu vůbec stalo? Celé jídlo vypadalo, jako by prošlo mixérem. I rýže byla tekutá a kapala z vrátek na lino. Otočila jsem k ní svůj pohled, ale ona se smíchy skoro zajíkala.

„Tak ty se mi budeš smát?“ řeknu sama s cukajícími koutky a popadnu její krabičku ze stolu a naznačím, že ji taky strčím do mikrovlnky do toho humusu.

„Ne, prosím, já se počůrám,“ chechtá se Slávka a vztahuje ke mně ruku, abych ji dál nerozesmávala.

Položím její krabičku na stůl a pomůžu jí zvednout se zpět na nohy. Odvádím ji za rámě na chodbu.

„Kam jdeme?“ ptá se pořád se smíchem.

„Čůrat! Jedna exploze za den stačila,“ sama se směju, protože to nejde se nesmát s ní.

Došly jsme na záchod zaháklé za rámě a já odvedla Slávku až ke kabince. Tam jsem ji pustila a čekala.

Slávka se na mě vážně podívala: „Já myslela, že jdeš se mnou.“

Zrudla jsem v obličeji, úplně, určitě, cítím to, rázem mi hoří snad všechno v těle. Slávka se ale znovu rozchechtala a otočila se, vešla do kabinky a zavřela. Právě mi došlo, že ji slyším čůrat a taky to, že jsem jí před chvílí začala tykat a ona to přešla a také mi okamžitě tykala. Když vylezla, byla v obličeji rudá tentokrát ona. Čekala jsem, až si umyje ruce a podala jí papírové ručníky.

„Zajdeme na oběd k Leonardovi?“ pronese tak přirozeně, jako by se o nic nejednalo a my snad spolu chodily jíst běžně.

„Moc ráda,“ usměji se na ni.

„Jen se cestou zastavíme v kamrlíku u Karlíka, že má jídlo v mikrovlnce,“ pravím a už se obě zase chechtáme.

Slávka se po mně natáhla a automaticky se do mě zahákla. Tohle je zvláštní, ale je mi to opravdu strašně příjemné.

 

Oběd byl neskutečný zážitek pro obě z nás. Já se nemohla vynadívat na Slávku a předvedla celou sérii odstínů v obličeji i rozpaků a ona se celé odpoledne upřímně smála. No, možná jí k tomu smíchu pomohly i moje špagety bolognese, co se mi vyválely po tričku a oblemcaly půlku obličeje, ale možná jí se mnou bylo prostě tak hezky jako mně s ní. Povídaly jsme si u jídla a já si připadala jako v sedmém nebi. Cestou zpět do práce nastala ve výtahu trapná chvilka, kdy jsem nevěděla, jak zakrýt, co cítím a jak moc jsem právě vykolejená. Slávka se totiž ke mně naklonila, vytáhla kapesník a začala mi otírat tvář, že tam mám ještě pořád omáčku od špaget. Stála u mě tak blízko a jednou rukou mi držela bradu a druhou ji otírala. Doslova jsem vnímala každou buňku svého těla, jak křičí, ať ji popadnu a políbím. Místo toho jsem jen stála neschopna se pohnout a sledovala její dokonale hřejivý úsměv a oči a vnímala, jak se mě dotýká. Teď jsem stoprocentně nanuk i s tou tyčkou vraženou v zadnici. Protože kdyby ne, tak se přeci dokážu pohnout.

Dnešní den byl naprosto úžasný. Můj úsměv a zasněný pohled zdobil můj obličej ještě večer doma u televize. Slávka je jedinečná a já musím vymyslet, jaký jí koupím dárek k narozeninám. Nebyla jsem si jistá, jestli je na ženy, ale cítím, že má o mě zájem. Přinejmenším jako o kamarádku. Je neuvěřitelné, jak šťastná jsem v její společnosti. Je jako droga, po které prahnu víc a víc.

Ráno však přišlo zklamání, Slávka nečekala u výtahu ve smluvený čas. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, že jsem nedokázala reálně přemýšlet. Bála jsem se o ni a skočila do výtahu a vyjela nahoru za Vandou, zjistit co se stalo. Vanda mi dala ochotně telefon na Slávku a sdělila mi, že má Slávka dneska doma pohotovost, protože jí prasklo topení a čeká na instalatéra. Odběhla jsem do kuchyňky, kterou jako obvykle kromě mě, Slávky a pár dalších lidí vůbec nikdo nepoužívá. Držela jsem si telefon křečovitě u ucha a poslouchala jeho vyzvánění.

„Ahoj, jsi v pořádku?“ řekla jsem jako první větu, jen co se ozvalo cvaknutí přijetí hovoru.

„Ahoj, ano, jsem. Moc se omlouvám, že jsem nebyla u výtahu, neměla jsem na tebe telefonní číslo, ani Vanda ho neměla. Zavolala bych ti jinak,“ říká a já v jejím hlase slyším radost, že jsem se ozvala.

„To je v pořádku, hlavně jestli to tam zvládáš, nechceš nějak pomoct? Můžu si vzít dovolenou,“ nabídnu se, i když jen co to vyslovím, slyším, že to zní přes čáru.

„Ne, to je dobrý, čekám jen na topenáře.“

„Fakticky doufám, že to nebude někdo jako náš Karlík,“ pronesu a už slyším, jak se Slávka směje.

„Také doufám,“ přitaká a já najednou nevím, co říct.

„Děkuji, že jsi zavolala,“ přeruší ticho a mně se najednou stahuje krk.

Vážně nevím, co říct, ale jsem ráda, že je to jen blbé topení, co ji postihlo.

„Kdybys cokoliv potřebovala, dej mi vědět, ano? Sice nejsem odbornice na nehody, ale mileráda ti s čímkoliv pomůžu,“ řeknu a vím, že to už přeháním a jí to začne hodně brzy docházet.

„Jsi poklad,“ dostane se mi odpovědi a já už opět mlčím.

„Uvidíme se zítra?“ vyzvídám, protože zítra je čtvrtek a ona má přece ty narozeniny.

„Ano, zítra u výtahu.“

„Tak držím palce, ať ti to doma dobře dopadne.“

„Děkuji, hezký den v práci a zítra ahoj.“

Slávka zavěsila a já přemýšlím, co jí fakticky na zítra koupím.

„Vando? Co má tvoje sestra ráda? Chci říct, co by jí udělalo radost k narozeninám?“ vyzvídám.

„Co já vím? Orgasmus?“ chechtá se.

„Já mluvím vážně!“ kárám ji.

„Já taky, myslíš že je celý život bez toho? Nebo že si to dělá?“ vrhá na mě tázavý pohled.

„Můžeš mluvit, prosím, tišeji a můžeme změnit téma?“ zaprosím.

„Ne, počkej, já to myslím vážně, přece není celý život jeptiška, ne? Chci říct, to se přece nedá vydržet, nebo ty bys to vydržela?“ zní Vanda naprosto vážně a už se ani nesměje.

„Není mi moc příjemné o tom s tebou mluvit,“ myslím to vážně.

„Proč? Jsme skoro už příbuzné?“ rozchechtala se znovu.

„Ty jsi se Slávkou mluvila? Víš něco?“ vyrazím ze sebe zvědavě.

„Ne, nemluvila, ono něco už bylo? Tys mi to jako zatajila?“ vykulila na mě oči Vanda a já fakticky nevím, jestli jen hraje tak praštěnou, nebo fakt praštěná je.

„Díky bohu, že je nevlastní,“ procedím si pološeptem mezi zuby.

„Cože? Neslyšela jsem tě,“ zpozorní Vanda a dojde k mému stolu

„Nic, jen přemýšlím nad tím, jak je tvoje sestra perfektní a já nemám pořádný dárek,“ řeknu znovu a doufám, že téma orgasmus už na scénu znovu nepřijde.

„Přemýšlela jsem o tom, proč si nikoho nikdy nepřivedla domů, a možnost, že je na ženy, tu fakt je, už jen ten její šílený styl oblékání by tomu napovídal. Ale nikdy jsem o tom s ní nemluvila a ani tebe jsem nenaprášila. Ale předpokládám, že kdyby něco bylo, tak mi to řekneš, nebo si snad nedůvěřujeme?“ zní Vanda rozhodně.

„Ale ano, slibuji, že kdyby se stalo něco vážného, hned ti to budu hlásit. Třeba jako fakt, že včera jsme spolu byly na obědě,“ řeknu, jako že tohle důležité rozhodně je.

„Super!“ a tos mi to jako nemohla říct už včera?“ stěžuje si na oko podrážděná.

„Byl to jen oběd, ale byl krásný, všechno s tvojí sestrou je krásné.“

Moje mysl se znovu ponoří do vzpomínek na předchozí den a já se zasním.

„Tak vymysli nějaký dárek, který ji rozněžní, na zítra,“ vrací se ke svému stolu, jako že jsme domluvily.

„Jo, jasně, jako třeba štěňátko,“ řeknu opět polohlasně, jako by to snad mělo být snadné něco vymyslet.

„Hlavně žádný zvířata, ona miluje beztak jen toho opelichaného papouška, a když se mu nevěnuje, tak on šíleně řádí, je strašně žárlivej. Vlastně ti držím palce, mě i jen na návštěvě ukloval skoro pokaždé k smrti jen za to, že jsem ségru přivítala objetím,“ procedí Vanda jako mimochodem a mě zatrne.

„Já ptáky moc nemusím,“ řeknu nešťastně.

Vanda se rozchechtá tak, že jí zaskočí. Nechápu, proč se směje, nepřijde mi zrovna roztomilá představa, že někdy navštívím Slávku a budu muset bojovat s papouškem o to, zda se na ni smím aspoň dívat.

„Já ptáky ráda, ale zrovna žádný pořádný na obzoru,“ prohlásí Vanda ve chvíli, kdy do kanceláře strčí hlavu kolega z účtárny.

Já zkameněla a Vanda rychle zmizela pod stolem.

„Dobrej, děvčata, potřebuji Jitku, je tu už?“ řekne nesměle a já po Vandě vrhám tázavý pohled, jestli jako pod tím stolem na zemi něco dělá, nebo se tam jen schovává.

„Ne, Jitka ještě nedorazila,“ odpovím a mírně se na něj usměji.

Poděkuje, podívá se znovu směrem, kde zapadla Vanda pod stůl, a se slovy, že nebude rušit, zase zmizí.

„Už je pryč?“ ptá se Vanda zostuzeně.

„Jo,“ odpovím a sleduji, jak vylézá, načež se řachne do hlavy o hranu stolu.

„Nahlas pracovní úraz, určitě mám otřes mozku, já umřu nebo budu blbá,“ vyjekne a chytne se za čelo.

„No, tak to bys pak měla fakticky po ptákách,“ odpovím na oko sarkasticky, na což se obě rozchechtáme.

Den ubíhal zatraceně pomalu, když jsem věděla, že není šance se tu setkat s mojí vyvolenou. Ale nakonec jsem se přece jen dočkala a odcházela rychle do města sehnat nějaký dárek.

Večer jsem přecházela jako lev v kleci s telefonem v ruce a hypnotizovala displej, jestli se Slávka neozve. Neozvala. Nevydržela jsem a napsala SMS.

Daniela: Ahoj, tak co, jak to dopadlo? Byl šikovný a nikde nic nekape? Nebo mám vyhrábnout někde Zlaté stránky?

Slávka: Hezký večer přeji. Vše je v pořádku, je tu opět suchu a teplo jako na Kypru. Tak jak bylo v práci? Nepřišla jsem o něco?

Daniela: Tvoje sestra má pracovní bouli na čele, kolik že jí je? Protože pořád ještě neumí sedět rovně na židli. Ale jinak nic. Byla tam bez Tebe strašná nuda.

Slávka: Tak to bys ji to měla naučit, když sdílíte kancelář. Neuškodilo by, kdyby od Tebe leccos od okoukala. Těším se už zítra do práce.

Daniela: To já taky, platí čas u výtahů?

Slávka: Ano, platí. Tak zítra a dobrou noc přeji.

Daniela: Dobrou noc i Tobě 😊

Usmívám se na telefon a opravdu se už nemůžu dočkat zítřejšího rána. Jdu si lehnout, abych tu nedočkavost zaspala.

Konečně je ráno a já stepuji u výtahu o deset minut dřív. V jedné ruce mám květiny a v kapse malý zabalený dáreček. Vyhlížím Slávku jako turista taxík. Jen co jsem ji zahlédla skrze sklo dveří, můj obličej zalil ruměnec a tělo postihla nervozita.

„Ahoj,“ vzdychla jsem, jen co došla ke mně na vzdálenost jednoho metru.

„Ahoj,“ usmála se.

Dveře výtahu se otevřely a já couvla dovnitř pozadu a nespouštěla jsem oči z té nádherné ženy, které chci popřát.

„Vím, že máš dnes narozeniny a budeme ti gratulovat v práci za kancelář, ale chtěla jsem ti popřát i osobně sama za sebe,“ vyždímu ze sebe nervózně, hned jak se výtah s námi rozjede.

Natáhnu ruku a podám jí květiny. Pak ji uchopím za ruku a pokračuji v gratulaci.

„Jsi ta nejúžasnější bytost, kterou jsem kdy poznala. Díky tobě mi přibývají vrásky od smíchu a každý den se těším do práce, že tu budeš. Přeji ti, aby věk byl pro tebe i nadále jen číslo, protože fakticky na těch svých třicet vypadáš nádherně a dokonale. Hlavně abys byla zdravá a šťastná a já s tebou směla i nadále jezdit výtahem, skákat na tebe, když se vyděsím, a chránit tě před výbuchem mikrovlnek.“

Třesu jí rukou a nespouštím pohled z její tváře. Zaváhala jsem a propásla tu společenskou vteřinu, kdy ji smím jako oslavence políbit. Stáhnu ruku a sáhnu do kapsy pro dáreček.

„Tady je ještě něco malinkého ode mě,“ vložím jí to do rukou.

Slávka stojí a dívá se na mě tím hřejivým rozněžnělým pohledem a tiše zašeptá: „A pusu nedostanu?“

Usmála jsem se, přikývla a udělala k ní znovu velký a dlouhý krok, čímž jsem se dostala až těsně k ní. Byla jsem tak blízko, že jsem se nemusela už nijak moc naklánět a přitiskla jsem své sevřené rty na její ústa. Pravda, že jsem se měla chovat profesionálněji a pusa měla být kratičká, ale nedokázala jsem se od ní odlepit dříve jak za takových sedm vteřin. Slávka zrudla v obličeji a začaly se jí chvět ruce. Papír okolo květin šustil mezi našimi těly a já se mírně odtáhla.

„Já myslela na tvář,“ zašeptala rozechvěle.

„Aha, omlouvám se,“ říkám přes vlastní hlasitý tlukot svého srdce a natáhnu se znovu, abych to napravila.

Rychlá pusa na jednu tvář, a když jsem se natáčela k druhé pro druhou pusu, Slávka pootočila hlavu a moje rty přistály napůl na jejích a napůl na tváři. Vnímala jsem její ústa, i když nebyla celá a druhou pusu jsem opět protáhla nejméně na čtyři vteřiny. Když jsem se opět narovnala, Slávka celá hicovala, byla červená a hluboce dýchala.

„Nikdo mě nepolíbil víc jak dvacet let,“ zaslechnu z jejích úst.

„Tohle ale nebyl polibek, to byla pusa,“ bráním se.

„To byl polibek,“ řekne jemně Slávka a já vím, že se nezlobí.

„Nebyl, ten by vypadal takhle,“ přitisknu se k ní znovu.

Tentokrát celým tělem a spojím své rty s jejími. Cítím, jak se mi otevřela, a naše rty se propojily v jedno. Asi za další tři vteřiny slyším padat kytku na zem a vnímám, jak mě i Slávky ruce k sobě pevně přitahují. Náš polibek byl tak dokonalý, jemný, něžný, přesto vášnivý, že jsem se v něm zcela ztratila a ona jistě také. Ani jedna z nás nezaregistrovala cinknutí a otevření dveří výtahu. Jen jsme tam tak stály a líbaly jedna druhou v náručí.

Do reality nás vrátila až příšerná rána, kdy na zem spadlo něco kovového či skleněného. Odskočila jsem od Slávky a otočila se. Ve dveřích stál vykulený Karlík s pusou dokořán držící v ruce už jen kabel. Na zemi pod nohama se mu válel rozpadlý skener.

„Tak tohle už asi fakticky nespravíš,“ pronesu udýchaně.

„Třeba jo a třeba to bude dělat i palačinky,“ prohodí Slávka, načež se obě rozesmějeme.

Rychle sáhne rukou do čudlíků výtahu, čímž se dveře zase zavřou a naše kabinka se rozjede i s námi opět dolů. Vrátím se pohledem k ženě před sebou a netrvá to ani další vteřinu, opět ji vášnivě líbám. Tentokrát mi rukama vjede do vlasů a hladově si bere mé rty tak jako já ty její. Cesta dolů byla tak krátká jako nikdy v životě. Dole jsme vystoupily z výtahu a Slávka mě táhla za ruku ven z budovy.

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se.

„Ke mně a bereme si dovolenou,“ zasmála se, zvedla naše sepjaté dlaně a na hřbet ruky mi vtiskla polibek.

„Myslím, že se budu bát tvého papouška,“ pronesu, když přeskakujeme pruhy na přechodu přes silnici.

„To nemusíš, on před rokem zemřel,“ řekne Slávka a mě zamrazí.

„Omlouvám se, nevěděla jsem to. Vanda mi o něm říkala včera, ale nic o tom, že zemřel.“

„Měla ses jí zeptat, kdy byla u mě doma naposledy,“ mačká tlačítko pro chodce na dalším semaforu.

„Moc mě to mrzí, vím, že jsi ho milovala,“ myslím to vážně, je mi trapně, že jsem to vůbec s tím papouškem pronesla.

„To je v pořádku, už je to pryč, mám přece tebe a odteď budeš ty ta moje prdelka ukecaná.“

Má úsměv na rtech a já nemůžu jinak než ji opět políbit. Je mi jedno, že okolo nás proudí lidé a vráží do nás svými lokty. Mám nádhernou ženu u sebe v náručí a budu ji milovat až do konce našich životů.

„Počkej, jak jsi to myslela, že jsem jako ukecaná?“ zeptám se, když už zase skáčeme přes přechod.

Slávka se na mě podívá a já opět taji pod jejím pohledem a úsměvem, který doslova září.

„Myslela jsem to tak, že jsi už jen moje.“

Její oči svítí láskou a já v nich nyní tak krásně čtu. Cítí to samé, co já, a já jsem ten nejšťastnější člověk na planetě.

„Připadala jsem ti někdy jako rozteklý nanuk?“ říkám jí pološeptem do krku a doprovázím to polibky, zatímco ona odmyká dveře svého bytu.

Konečně odemkla a vtáhla nás dovnitř.

„Pokaždé…,“ zašeptala a rozpoutala hotové peklo v našich tělech dalším hladovým polibkem.

 

PDF

EPUB

Jana Geltnerová

je autorka knih Skoč oběma nohama a Projekt maluj a miluj.

Další LGBT povídka ke stažení Kokos na kokos

1 komentář na “LGBT povídka Jak nezabít elektrikáře”

  1. Opět nádherně napsaná povídka, plná zvratů, komických scén a lásky. Povídka se čte jedním dechem a opět musím poděkovat autorce za velmi vydařený kus. A hlavně s nádherným koncem. Moc děkuji a těším se na další. Hezký Nový rok

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

LGBT povídka Jak nezabít elektrikáře