Přeskočit na obsah

LGBT povídka

Stažení pdf, mobi a epub dole, zanechat můžete komentář. Děkuji.

KOKOS NA KOKOS

Jana Geltnerová

Projekt maluj a milujNechci dnes otevřít oči, protože vím, že je Štědrý den. Tímto dnem skončil před dvěma lety můj život. Zemřela mi žena, protože o Vánocích skoro nikdo nepracuje. V nemocnicích to vypadá jako v zimě na letním koupališti, nikde ani noha. Možná tam pár doktorů bylo, ale stejně to nestačilo. Je to jedno, všechno je jedno!
Nemám ani její urnu s popelem. Nezůstalo mi nic. I její rodina mě nenávidí. Nedokázali mi odpustit, že jsem ji neochránila. Dávají mi to za vinu. Přitom to byl tak nevinný pád na chodníku s běžnou zlomeninou kotníku. Možná kdyby tam bylo víc doktorů a věnovali by mé ženě větší pozornost, mohli té krevní sraženině zabránit. Jenže doba covidu vše, co není nákaza, považuje za prkotinu. Změnila doktory a sestry v chodící zombie. Vím, že toho mají moc a neměla bych jim to mít za zlé, ale mám. Věřím tomu, že kdyby se to stalo jindy a v jinou dobu i čase, všechno mohlo být úplně jinak.

Jenže jak jsem řekla. Je to jedno, protože jsem o ni přišla. Byla pro mě vším. Životní láskou, se kterou jsem prakticky vyrůstala. Poznaly jsme se už na střední škole. Byla to láska na první pohled a každý další den jen důkazem, že k sobě patříme. Dokonce ani vzdálenost na vysoké nám nedokázala vzít nic z toho, co jsme jedna pro druhou znamenaly. Nespočet nočních jízd vlakem, jen abychom jedna druhou mohly na pár minut držet v náručí a zase se vrátit na svou kolej tam na konec světa. Po vysoké bylo jasno. Jsme si souzené. Hledání práce ve stejném městě a nové bydlení bylo dalším krokem. Konečně jsem mohla Anežce splnit přání a pořídit jí kocoura a maličký, ač řadový baráček, ale s předzahrádkou vepředu i vzadu za domem. Byly jsme šťastné a nic nám nechybělo. Žilo se nám krásně, celých patnáct let.

Je neuvěřitelné, kolik věcí dokáže člověk nashromáždit za patnáct let. Nedokázala jsem vyhodit jedinou její věc od pohřbu a vším se obklopovala. Jenže po půl roce přišla její rodina a všechno si vzala. Vše, opravdu vše. Jediné, co jsem dokázala ubránit, neboť o to nejevili zájem, byl její zubní kartáček a šuplík s ponožkami a spodním prádlem. Měly jsme stejnou velikost, proto byly tyto zásuvky společné. Ale zbytek jejího šatníku je také pryč. Nechápu, proč mi to vzali, nic to přeci pro ně neznamenalo. Nejspíš mi tím chtěli jen ublížit, protože mi v každé větě, kdy vykrádaly náš dům, opakovali, že nejsem rodina a nikdy jsem do ní skutečně nepatřila. Bylo těžké to poslouchat, ale nechala jsem je, ať si vezmou, co chtějí, a jdou. Seděla jsem v koutě a držela si polštář na hrudi jako zábranu proti celému světu.

Mohla jsem je z našeho domu vyhodit, ale co bych si pomohla. Chtěli se pomstít, možná potřebovali peníze a chtěli všechno její oblečení prodat. Anežka byla úspěšná podnikatelka v oblasti módy. Šila na zakázku z bio bavlny a látek nezatěžující životní prostředí. Nikdy jsem to moc s tou uhlíkovou stopou nechápala, ale zákaznic měla tolik, že od rána do večera jen seděla a navrhovala nové kousky nebo šila. Jsou to dva roky a já mám stále její zubní kartáček v koupelně vedle toho svého. Chybí mi a nevím, jak mám dnešní den bez ní zvládnout. Všechno se ve mně svírá a křičí a já bych si přála jen spolykat nějaké léky, usnout a vzbudit se až po svátcích.

Anežka milovala film Trosečník s Tomem Hanksem. Musela jsem se s ní na ten film dívat snad milionkrát. Jako její věrná milující partnerka ji držela celou dobu u toho za ruku a konejšivě se tulila, když přišlo na slzy. Vždycky jsem se smála, když u něj opakovaně slzela. Nechápala jsem, proč brečí, když už ho viděla přeci tolikrát. Ale uplynulo pár týdnů a už běžel na té ošoupané VHS kazetě znovu. Vlastně mi zbyla i ta kazeta. Myslím si, že ji její rodina opravdu neznala, protože kdyby ano, věděli by, že by s touto kazetou chtěla být snad i pohřbená. Přeháním, já vím, ale zkrátka pro ni znamenala víc než jakýkoliv kousek hadříku ve skříni.

Když mi zemřela doslova před očima, nedokázala jsem si představit, jak přežiji jediný den bez ní. Měla jsem pocit, že už nemám důvod žít. Ten dům byl pro mě najednou tak velký a prázdný. Až hororově tichý. Kocour, kterého jsem Anežce pořídila, se nám před čtyřmi lety ztratil. Někam se zatoulal a už se nevrátil. Takže jsem tu zůstala úplně sama.

Dnes je Štědrý den a já nemám náladu vstávat z postele. Během roku to vždycky nějak šlo překonat. A i když jsem si myslela, že to nezvládnu, tak jsem to nakonec nějak dala. Pomohly mi knížky. Stala se ze mě neuvěřitelná čtenářka a pošťačka u mě zvoní třikrát do týdne s novou zásilkou knih. Čtu skoro pořád. Protože jen tak zapomínám na čas. Na život, který jsem měla, a žiju ten s postavami uvnitř příběhu. Když nečtu, dívám se na Trosečníka a brečím stejně tak jako kdysi Anežka. Zachránila jsem před její rodinou i polštář, který jsem tiskla ten den v náručí. Byl to polštář, který mi dříve šíleně lezl na nervy. Anežka se o něj vždycky opírala a on šustil. No fakt, šustivej polštář.

Nechápu, co má uvnitř, čím je vycpaný, ale prostě šustí. Ale ten šustivej polštář najednou byl tím, co jsem k sobě potřebovala tisknout u filmu Trosečník. Jenže po čase jsem ho nedržela jen když jsem se dívala na televizi, ale začala jsem ho nosit s sebou po bytě. Přilnula jsem k polštáři, jako by to snad bylo něco živého. Začala jsem na něj brzy i mluvit stejně jako Tom na Wilsona. Už vidíte tu diagnózu? Zoufalství smíchané s šílenstvím ze samoty a stesku. Jenže ni lepšího nemám. Vzpomínky jsou krásná věc, ale nemůžete je obejmout.

Nevím, jak to dnes zvládnu. Stále jsem se nerozhodla a polštář leží se mnou v posteli. Zrovna ho objímám a doufám, že nějak najdu sílu vylézt z pod deky ven. Dnes musím jen zajít do obchodu a koupit kokosový ořech. Tak jako posledních několik let. Byla to naše osobní tradice, kterou jsme dělávaly spolu už od střední. Dlouhé roky mi to vůbec nedocházelo, že je to naše vánoční tradice, a nechápala jsem, proč stále kupujeme ten hnusně chlupatý ořech, když jeho obsah stejně obvykle nakonec vyhazujeme a já se jen u jeho otvírání pravidelně zraním a téměř vykrvácím. Jenže nešlo o kokos jako takový, ale o skořápky, ze kterých jsme vyrobily jednoduchou ptačí budku a přesně na Štědrý den ji zavěsily na strom plnou zrníček.

Otvírání kokosu považuji za masochistické mučení, i když bych to už měla umět po tolika letech. Můj první pokus v prváku skončil zlomeným kružítkem a šroubovákem zabodnutým v ruce ve školní šatně po vyučování. Ano, přesně tam jsme tuto tradici zahájily. Na pohotovosti mi pan doktor oznámil, že většího blbce neviděl, ale moje Anežka se na mě usmála a přímo před ním pronesla, že mě stejně strašně miluje. Pamatuji si ten jeho vykulený výraz, když mě políbila na špičku nosu. Asi mě ten šroubovák ani nebolel, možná méně než jeho ztráta školníka, kterému jsme ho šlohly z brašny zavěšené na štaflích.

Zkrátka se z toho stala tradice, která nesměla chybět. Společné chvilky dobývání se do kokosu se snahou u toho přežít. A následné spokojené pozorování ptáčků, jak si i oni nacpou na Štědrý den svá bříška. Proto ho chci jít koupit a dodržet naši tradici. Vztekat se při jeho otvírání a krvácet po dřevěné podlaze.

Donutila jsem se vylézt z postele a rovnou z koupelny mířím k našemu automobilu. Je to strašný vrak, divím se, že stále jezdí. Ale jsem za něj vděčná. Bylo to moje první bazarové auto, které jsem si kdy vůbec pořídila. Takže si dokážete představit, co asi zažilo chvilek na zadních sedadlech. Mám ho ráda, i když je to fakt už kus prorezlého šrotu. Pravděpodobně se v něm jednou někde zabiju, ale asi mi je to fuk.

Obchoďák byl na štědrý den poloprázdný. Tak jako tenkrát ta nemocnice. Sotva pár lidí, pár posledních zapomnětlivců, co nestihli koupit majonézu na bramborový salát. Jak vím, že zrovna majonézu? Protože se shlukují u prosklené lednice, kde je uložena. Tvoří tam hlouček, jako by bez majonézy nebyly Vánoce. Kéž bych měla zase někdy stejné problémy a řešila tak všední prkotiny. Jenže od smrti Anežky se můj život shlukl ve smutný chumel, kdy mi vlastně vůbec nic už nepřijde důležité. Snad jen aby se můj šustivý polštář neválel po zemi ráno po probuzení.

„Kde tu sakra mají ty kokosy?“ lamentuji si pod vousy.

Můj pohled konečně spočine na posledním kokosovém ořechu v zelené bedýnce. Když však po něm sáhnu, střetnu se s cizí rukou sahající po tom samém ořechu. Jen na malou setinu vteřiny mě napadne, že je to Anežka. Vím, že jsem šílená, ale fakt mě napadlo, že je to její ruka. Trhnu sebou stejně tak prudce, jako se stáhla cizí paže, a otočím tvář tím směrem.

„Dobrý den,“ pozdravil mě jasný hlas ženy, kterou poznávám.

Je to hlas mé pošťačky, která mi celé roky nosí poštu a že se za poslední dva roky s mojí poštou pěkně nadřela.

„Dobrý den,“ řeknu překvapeně. „Omlouvám se, chcete ho? Já jen, že jsem ho chtěla koupit, abych udělala ptačí budku sýkorkám, když jsou ty Vánoce. Vlastně ho nutně potřebuji, nezlobte se. Mohu si ho vzít? Potřebuji ho, Anežka ho milovala, musím ho koupit,“ mluvím jako idiot a věřím tomu, že už i pošťačka si to bude myslet.

Jenže už mě zná. Ví, jaká jsem, nebo spíš jsem byla. Ona mi nenosí jen poštu. Známe se z minulosti, ještě z doby, kdy žila Anežka. Jak už jsem říkala, šila i pro lidi na zakázku a tahle pošťačka si u ní nejednou objednala nějaký kostýmek. Vždy mě zajímalo, k jaké příležitosti si takové oblečení pořizovala, ale nikdy jsem se nezeptala. Někdy se stalo, že se u nás doma nahromadilo víc žen čekajících na zkoušku oblečení, a když mezi nimi byla i pošťačka, obvykle jsem ji vzala na kafe do obyváku a povídala si s ní, než na ni bude mít Anežka čas.

Vždycky mi byla sympatická a řekla bych, že jsme si rozuměly. Dokonce i vtipkovaly a já ji měla ze zákaznic mé ženy nejraději. Občas jsem ji pozvala na kafe, i když šla jen okolo našeho domku. Fakticky jsem ji měla ráda už i jen proto, jak dokázala mě a mou ženu brát absolutně v pohodě a vždycky šířila jen pozitivní náladu okolo sebe. Navíc její vtipy byly fakt vtipné. Nesmála jsem se jen ze zdvořilosti a myslím, že k nám vlastně chodila hrozně ráda. Navíc milovala naši kočku a pokaždé se s ní mazlila. Nejednou jsem z jejího oblečení musela obírat kočičí chlupy a říkala jí, že ta kočka jí ho zničí, ať ji raději nehladí. Vždy se jen smála a říkala, že zvíře, které ti projeví lásku, za zničení pár věcí stojí. Často vyprávěla historky z venčení svého psa. Vždycky jsem se mohla potrhat smíchy. Pamatuji, jak na konci všeho pronesla, že by to bez svého čtyřnohého parťáka nedávala.

„Samozřejmě, vezměte si ho, já ho tak nutně nepotřebuji,“ pronesla a couvla o pár čísel, abych měla lepší přístup k ořechu.

„Děkuji,“ řeknu a trochu se stydím za to, že určitě působím jako ubožák.

„Jak se dnes máte?“ zeptá se, ale jen co to dořekla, pochopila, že ta otázka byla pro mě jako bodnutí nožem.

Neodpověděla jsem, měla jsem plné ruce práce zamaskovat svou bolest.

„Omlouvám se,“ dodá a přistoupí ke mně o krok blíž. „Budete dnes s někým?“ zeptá se a já na ni vyplašeně pohlédnu.

Jak to myslí? Zakroutím hlavou.

„Aha,“ pronese a skloní hlavu.

Vím, že chce být milá, vždycky ke mně byla milá a cítila jsem, že si chce povídat, ale já jsem od smrti Anežky společník na nic a tak prázdná, i když o její přítomnost jsem vždycky stála. Kdykoliv mi přinesla balíček s knížkami domů, byla jsem šťastná, že vidím někoho známého. Někoho z naší společné minulosti. Vždy jsem se s ní cítila o trochu méně zoufale, přesto jsem nenašla slova, jak jí to sdělit. Ale myslím, že to věděla. Když ještě žila Anežka, bylo to všechno jiné a já si s ní tak ráda povídala. Jenže pak jsem ztratila sílu a energii. Nikdy potom jsem ji na kafe už nepozvala. Vidím, jak se otáčí, že půjde, asi se cítí trapně.

„A co vy?“ vyhrknu ze sebe k jejím zádům.

„Já? No já, to je jedno, na mně nezáleží. Promiňte, vím, že to máte těžké, nechtěla jsem vás rozesmutnit,“ odpoví a já vidím, že ani u ní není všechno v pořádku.

Poznávám to na očích a na úprkovém chování, které mi k ní nesedí. Ona byla vždy ta, kdo zůstával, i když já mlčela, a její oči byly vždy tak plné síly a podpory.

„Promiňte, jste v pořádku?“ zeptám se hloupě, ale má mou plnou pozornost.

Snažím se jí dívat do očí, i když je to přes roušky a její sklopený pohled k zemi těžké.

„Deny měl před pár dny nějaké komplikace. Snažili se ho na veterině rychle odoperovat, ale zemřel,“ řekla sklesle.

„To je mi strašně líto, vím, co pro vás znamenal,“ řeknu upřímně, a aniž bych si uvědomovala, co dělám, položím jí ruku na předloktí jako gesto soucítění.

„Jo, ano, byl…,“ pošťačka nedořekla svou myšlenku, její oči zalily slzy a mě to překvapivě zasáhlo více, než bych čekala.

Vím, že jsme pro sebe jen pouhé známé, co se sice vídají třikrát týdně a od smrti Anežky prohodíme vždy jen pár vět, ale přesto je to člověk, který pro mě něco znamenal a stále znamená. Okamžitě se mi vybaví její slova z minulosti, jak vyprávěla o svém psovi a že neví, co by si bez něj počala. Co ji znám, měla jen jeho. Nyní je sama tak jako já.

„Mrzí mě to, mohu něco udělat? Chci říct, můžu vám nějak pomoct? Nepotřebujete něco? Chcete ten kokos?“ zopakuji jako blázen, přičemž celou tu dobu nechávám svou ruku na jejím předloktí.

„Jste strašně hodná, ale já to zvládnu,“ zašeptala, protože hlas se jí zadrhl.

Viděla jsem, jak bojuje, aby se přede mnou nerozbrečela. Natáhla jsem se k ní a i přes všechny ty restrikce a nařízení o dodržování odstupu jsem ji objala. Tak jako tenkrát ona objala mě, když přišla k nám po pohřbu Anežky a já nebyla schopná ani odemknout branku. Cítila jsem její ruku, kterou mi i ona položila okolo beder a setrvala tak pár vteřin. Pak se rychle odtáhla, omluvila se a odešla.

Bylo mi jí líto. Lituji tady sebe už tolik měsíců a dní, že jsem si nevšimla, když u mě byla naposledy, že se něco děje i v jejím životě. Připadám si bezohledná a mrzí mě to. Odcházím z obchodu s kokosovým ořechem v podpaží, ale moje myšlenky se točí okolo psa, který zemřel. Vídala jsem Denyho chodit na vodítku, byl to tak šťastný pes.

Dorazila jsem domů a odložila kokosový ořech na kuchyňskou linku. Ten počká. Moje další cesta byla do ložnice k pracovnímu stolu s počítačem. Netuším, proč to dělám, ale vyhledávám všechny aktivní inzeráty s prodejem nebo darováním štěňat. Nevím, jestli jsem se nezbláznila, je přeci Štědrý den, i kdybych nějaký inzerát našla, dnes nikdo nebude řešit telefony.

Ale mýlila jsem se. Do hodiny od usednutí ke stolu sedím v autě a hledám volné parkovací místo v ulici, kterou uvedla moje navigace. Nejen že jsem našla na internetu roztomilého křížence retrívra s vlčákem, ale ještě mi i paní nabídla se na něj okamžitě přijet podívat. Nepřemýšlela jsem a souhlasila. Jenže co mě to popadlo? Co když ho pošťačka nebude chtít? Chci říct, ne každý chce hned jiné zvíře, aby nahradilo to, které tolik miloval a pro které truchlí. Co když mi za něj vynadá? Nebo si ho ani nevezme? Asi mi přeskočilo, ale když už jsem dojela až sem, tak se na štěně aspoň podívám, stejně nemám co dělat.

Že jsem se zbláznila, mi běží hlavou jen do vteřiny, než ho spatřím. Pejsek byl nádherný. Vypadal jako malý plyšový medvídek. Jen co jsem vešla do místnosti, štěně zpozornělo a rozeběhlo se mým směrem. Bylo tak rozeběhlé, že to nezvládlo ubrzdit a nabouralo mi do nohou. Shýbla jsem se k němu se slovy, že je čudla, a začala ho chlácholit. Okamžitě ho mám v obličeji a moje tvář je v mžiku bez respirátoru. Zakouslo se mi do respirátoru a trhlo hlavou. Respirátor letěl okolo mě a cestou z mého obličeje mě švihl prasklou gumičkou pod oko. Nestihla jsem ani vyjeknout a už mám celý obličej tím mrnětem olízaný. Štěně ode mě odskočí a přikrčí se a zase nadskočí. Vidím, že si chce hrát a má radost. Je naprosto kouzelné, a kdybych mohla, sama jej budu hodiny muchlat v náručí jako plyšovou hračku. Neprodlužuji to a štěně se mnou ochotně odchází ven na ulici, kde si ještě chvilku hrajeme, než zamířím přímo k mému vozu. V ten moment zaváhalo a otočilo hlavičku zpět k domu, ze kterého jsme vyšli. Zatrnulo mi a hlavou proběhla scéna, jak budu muset štěně násilím nacpat do auta a ono bude určitě vyvádět a brečet. Ale nic takového se nestalo. Jen co jsem otevřela dveře na zadní sedačky, štěně vrátilo pozornost ke mně a zvědavě začalo do auta nakukovat. Během pár vteřin se už i předními tlapkami opíralo o sedačku a já mu pomohla ho vystrčit nahoru jen za zadeček. Vesele poskakovalo po sedačkách a já s úlevou zabouchla zadní dveře. Dokonce i když jsem si sedla dopředu, štěně se vzadu válelo po sedačce a hrálo si s kachničkou, kterou si neslo z domova.

Cesta však byla příšerná. Porušila jsem tolik silničních předpisů, že nechápu, jak jsme se v pořádku dostali až ke mně před dům. Štěně se rozhodlo, že nebude sedět vzadu samo a škvírou mezi sedačkami nad řadící pákou se prodralo ke mně dopředu. Takže řídit se štěnětem na klíně byl opravdu hororový zážitek. Skoro celou dobu mi pucovalo obličej a neposedně poskakovalo po klíně. Takovou jízdu si už vážně nechci nikdy zopakovat. Kdybych byla policista, dám si sama sobě snad pokutu.

Jen co jsem otevřela branku ke svému domu, štěně se jalo prozkoumávat zahrádku a každý kámen na něm. Chvilku jsme si venku hráli a já opravdu zapomněla na pár minut na to, jaký je dnes vlastně den.

Když už sedím se štěnětem opět na klíně doma v teple na své posteli v ložnici, prohrabávám se zápisníkem mojí ženy, jestli se mi podaří najít adresu nebo telefon na pošťačku. Nevím, kde bydlí, jsem idiot. Dochází mi, že jsem to opravdu zvorala, co když ji teď nenajdu? Nepřemyslelo mi to a já jednala tak ukvapeně a zbrkle. Podívám se na štěně, které mi usíná na kolenou, ale dojde mi, že i kdyby si ho nevzala ona, nechám si ho. Za těch pár hodin, co jsem s ním, mi je o mnoho veseleji. Jeho radostné poskakování a zářivá očička mění mou chmurnou náladu. Jenže moje žena měla tolik klientek a tolik záznamů a já se v nich vůbec nevyznám.

Vlastně ještě tento notýsek jsem ubránila před dráby z její rodiny. Pravděpodobně by ani nevěděli, co v notýsku je napsané, protože to celé působilo jako nějaká šifra. Záznamy v něm byly uvedené v číslech a mírách. Pravděpodobně to byly čísla a velikosti střihů jednotlivých dílů a proporcí žen. Pas, boky, prsa, délky rukávu, nohavic, výška rozkroku. A čísla ze vzorníku látek. Jenže kdo se v tom má vyznat? Kde jsou příjmení? Telefonní čísla na ty lidi? Poprvé v životě mi dochází, že moje žena byla sice pečlivá, ale tady ta agenda jí asi trochu unikala. Nebo měla seznam lidí jinde? Smutně zaklapnu notes s čísly zrovna ve chvíli, kdy se štěně krapítek probudilo a začalo se mi na klíně opět vrtět.

„Tak co s tebou budu dělat? Jak já tě té tvé hodné nové paničce předám?“ říkám štěněti, jako by mi mělo snad poradit.

Okamžitě mám toho draka zase v obličeji a jeho mrňavý neposedný jazyk mi v pár vteřinách vypucoval snad i nosní dírky.

„Fuj, blé,“ otřepu se nahlas, čímž štěně asi nějak utvrdím, že se mi to líbí, a rejdí mi svým drsným jazykem i po bulvách v obličeji.

Otřu si obličej do rukávu mikiny a trochu se zošklíbnu a vyplazím znechuceně jazyk. Napadá mě prohledat stránky internetu o místní pobočce pošty. Jestli tam nebudou uvedena jména zaměstnanců. Tuším, že se jmenuje Hedvika a nebydlí nikde daleko, když okolo nás chodila se psem, ale to je tak asi všechno. Přesednu k počítači a štěně nechám si hrát zase chvilku na posteli samotné. Jenže GDPR mi stejně znemožňuje cokoliv bližšího najít. Vzdychnu a otočím se na štěně, které zrovna dělá tunel z mojí peřiny.

„Jsem takový idiot,“ řeknu polohlasně pro sebe, když už nyní cítím ke štěněti přízeň a dochází mi, že jestli si ho nechám jen o pár hodin déle, už ho nebudu chtít dát pryč.

Ale je přece pro ni. Ona ho potřebuje a potřebuje ho dnes. Co já jen budu dělat, jak ji najdu. Štěně štěkne pod dekou a zakousne kachničku, která hvízdne. Sednu si zpět k němu na postel a odkryji deku, abych ho pomazlila. Vtom se však ozval domovní zvonek. Mrně sebou trhlo a zkamenělo. Hodila jsem přes něj deku, aby se uklidnilo, a jdu ke dveřím. Kdo to sem sakra leze na Štědrý den? Sem přeci nikdy nikdo nechodí, napadá mě ještě v okamžik, když beru za kliku.

„Dobrý den,“ zazní od branky.

Právě jsem zkoprněla jako to štěně před chvílí. U branky stojí pošťačka a má v rukou balíček.

„Vím, že pošta dnes nechodí, ale i tak mám pro vás balíček,“ řekne a zvedne jej nad úroveň branky, asi aby mi ho podala.

Proberu se z mrákot a dojdu v pantoflích k brance. Balíček si od ní však nepřeberu, místo toho otevírám vrátka.

„Jsem hrozně ráda, že jste tady. Zrovna vás potřebuji, hledala jsem vás, už jsem myslela, že vás dneska nenajdu,“ mluvím překotně, napůl koktavě a i přes její balíček v rukou jsem se k ní nahnula a radostně ji vteřinově objala.

„Hledala jste mě?“ zní trochu překvapeně pošťačka, které opět není moc vidět přes tu roušku do obličeje.

„Ano, hledala,“ řeknu a bez dalšího vysvětlení ji popadnu za volnou ruku a vláčím zpět k domu.

Jde za mnou bez dalšího slova, ale je mi jasné, že by chtěla asi nějaké vysvětlení. Jenže momentálně mám plnou hlavu toho, jak vysvětlit, že mi asi hráblo a že jsem jí pořídila zvíře, co je posedlé obličejovou hygienou a s nadšením baští lidské soplíky.

Jen co se zuje v chodbě, se k ní rychle otočím. Podívám se na její roušku a dojde mi, že bych nechtěla, aby jí štěně udělalo to, co mně. Jenže jednám rychleji, než myslím nebo mluvím, a natáhnu se k její tváři. Sundám jí roušku a usměji se na ni se slovy, že takhle to bude určitě lepší, přičemž jí rychle rukou urovnávám z elektrizované vlasy zpět za ucho a už vidím její vytřeštěný výraz. Nechápe, co dělám, ale nestihne se na nic zeptat, protože jsem ji opět drapla za ruku a táhnu ji za štěnětem směr k mé ložnici. Stihne jen cestou odložit balíček, co držela v jedné ruce, na stolek po cestě a její kroky mírně znejistěly, když viděla, že míříme k mé ložnici.

„Já, no, já… vím, že, jsme, mám vás ráda, ale já… není to rychle? Chci říct…,“ drmolí a mně dochází, jak to asi vypadá.

Nejdříve jí skočím kolem krku u vrátek, kde jí řeknu, že ji potřebuju, pak se vrhnu na její roušku se slovy, že takhle to bude lepší, dotýkám se její tváře a pak ji táhnu do ložnice bez jediného slova za ruku. Jenže co mám říct? Však uvidí sama.

Těsně před mojí postelí opravdu silně znejistí a zastaví, čímž se mi vytrhne ze sevření. Otočím hlavu jejím směrem a usměji se na ni. Neviděla jsem ji bez roušky dlouhou dobu a musím přiznat, že mi ta její tvář chyběla.

„Nebojte se, neublížím vám, věříte mi?“ řeknu a natáhnu svou ruku znovu jejím směrem.

Sleduji její výraz v obličeji, je úplně rudá a těká očima ze strany na stranu, jako by přemýšlela. Pak kývne a přijme mou ruku. Sednu si na postel a dívám se na ni, jak stojí přede mnou stále tak rozhozená. Otočím hlavu k peřině zežužlané do tunelu a volnou rukou ji odkryji. Z pod hromady vykoukne rozespalé štěně, které stihlo za tu chvilku trochu zaspat. Pohladím ho a přitáhnu si za ruku pošťačku blíže k sobě, aby dobře viděla. Okamžitě ztrácí zábrany a sedá si na postel, kde se k tomu malému chlupatému drobečkovi naklání. Štěně po mně nedůvěřivě mrká očičkama, ale hned začne vrtět ocáskem. Okamžitě hopsá pošťačce po klíně a předvede své dokonalé číslo s pucováním obličeje. Omývá jí dokonce i řasy, na což je slyšet jen drobný smích.

„Ty jsi krásná holčička,“ šišlá na štěně celá rozzářená.

Nevím, jak mám popsat tento okamžik, ale cítím, že se usmívám nejen v obličeji. Štěně evidentně svou novou paničku okamžitě miluje a předvádí překulování, poskakování a zase znovu i láskyplnou očistu obličeje. Moje ložnice je jejich hřištěm a zežužlaná peřina se válí na zemi. Stejně tak i můj šustivý polštář, který seberu a odložím na stůl vedle počítače.

„Dáte si kávu nebo čaj?“ zeptám se, když mi dojde, že ty dvě si vystačí samy.

Pošťačka na mě otočí svůj obličej a neuvěřitelně mile se usměje.

„A nebudu v vás rušit?“ zeptala se.

„Vůbec ne, kromě kokosového krmítka dnes nemám žádné plány a budu ráda, když se chvilku zdržíte,“ odpovím mile a také se usmívám.

„Moc ráda,“ dořekne a její ústa zakryje štěněčí jazyk.

„Blé…,“ oklepu se hlasitě při té podívané, ale pošťačka se stále jen směje.

Odejdu do kuchyně. Zalituji, že je moje špajzka i lednička poloprázdná. Nic jsem nechystala, ani na večer, nebyl důvod, chtěla jsem dnešní den prostě prospat. Jenže teď tu sotva vydoluju nějaký balíček ulitých sušenek ke kafi. Zatímco se mi vaří voda, zavadím pohledem o kokos na lince. Prstem do něj šťouchnu a posunu ho o pár centimetrů dál. Voda v konvici cvakla a já nepřítomně hledím z okna. Venku je zvláštní světlo, prosvícená oblaka, jako by se vzdálené paprsky slunce snažily prodrat skrze oblohu a dosáhnout až na zem. Vybavila se mi Anežka, v tuto dobu už dávno máme krmítko hotové, stojíme venku a vyčkáváme na chvíli, až ptáčci objeví nadělené jídlo.

Ze vzpomínání mě vytrhne hlas pošťačky a já si teprve až teď uvědomím, že už tam musela chvilku stát a pozorovat mě.

„Chybí vám,“ pronese tiše a smutně.

Nevím, jestli to měla být otázka, nebo konstatování, ale do mých očí se vženou okamžitě slzy. Plaše přeběhnu očima po ženě, jenž stojí ve futrech mé kuchyně, a pak sjedu k jejím nohám, za kterými se k ní lísá štěně.

Sklopím hlavu zpět ke kokosu a pronesu. „Musím postavit tu budku pro ptáčky. Vždycky už byla touto dobou hotová.“

„Mohu vám s ní pomoct?“ zazní tak laskavým hlasem, že nemohu odmítnout.

„Budu moc ráda, obvykle u toho trpím a krvácím,“ snažím se o zlehčení situace, ale moc se mi to nedaří.

Nechci, aby mě viděla slzet a litovat se. Každému někdo někdy zemře a všichni se s tím musíme nějak vypořádat. Vrátím svou pozornost k prázdnému hrnku s kávou a zaliji jej konečně vodou z konvice. Na tácu odnesu hrnky se sušenkami ke stolu a usadím se.

„Omlouvám se, nemám tu lepší pohoštění, nikoho jsem nečekala.“

„A vážně vás neruším?“ zeptala se znovu pošťačka.

„Ne, vážně, jsem moc ráda, že jste tady, a taky že vás vidím po dlouhé době celou. Chyběl mi váš úsměv,“ přiznám a pohledem přejedu balíček na stole.

„Co jste mi to vlastně donesla za balíček? Nevím o tom, že by mi něco nedorazilo,“ řeknu, čímž změním téma hovoru.

„To není od pošty, ale ode mě. Vím, jak ráda čtete, a chtěla jsem vám dát něco, co vám snad alespoň o špetku zpříjemní tyto dny. Jsou to knížky od mojí oblíbené autorky. Nejsou sice bůh ví jak dokonalé, ale jsou psané od srdce a ta láska je v nich cítit.“

Řeč pošťačky je stále tak upřímná a laskavá. Vždy jsem v ní cítila spřízněnou duši a v dnešní den to pro mě obzvlášť hodně znamená.

„Pro mě?“ zopakuji nevěřícně a vrhnu se na balíček jako nedočkavé dítě.

Strhnu z něj bílý papír a pod ním se objeví krásný vánoční zeleno modrý papír převázaný červenou stužkou. Zatáhnu za ni a papír se doslova sveze po kolenou a zůstane volně viset cípy dolů. Jsou tu dvě knihy od stejné autorky. Jana Geltnerová. Skoč oběma nohama, Projekt maluj a miluj. Prohlížím jejich anotace, a i když nezní úplně nejpřesvědčivěji, zajímá mě, o čem knihy jsou, když se Hedvice líbí. Těším se, až se do nich pustím. Položím zpět knihy na stůl a podívám se na ni.

„Je to…,“ nedořekla jsem větu pro příval slz a slova uvízlá v hrdle. „Děkuji,“ hlesnu a natáhnu se k pošťačce, kterou přes stůl lehce obejmu a zase se posadím.

Chvilku jen mlčíme a štěně se mi opře tlapkami o kolena. Vytáhla jsem ho nahoru na klín a znovu se mi pokouší dostat do obličeje. Cukám hlavou dozadu, abych se dostala ze spárů toho vetřelce, co strká jazyk všude.

„Je nádherná, jak se vlastně jmenuje?“ zeptala se

„Nevím, přivezla jsem ji teprve před pár hodinami. Nějak jsem zapomněla se zeptat na jméno, dokonce i na pohlaví. Takže je to na vás, jaké jméno jí vyberete.

„Na mně? To jako že ji smím pojmenovat? Ale co když se vám nebude líbit?“ zeptala se nechápavě.

Zvednu se ze židle se štěnětem v náručí a přejdu k její židli. Nakloním se a předám jí tu malou divošku.

„Jméno je jen a jen na vás, to hlavně vám se musí líbit, vždyť je to váš pes.“

„Můj?“ vytřeštila na mě oči.

„Ano, váš. Sehnala jsem ho pro vás. Když jsem vás dnes viděla, jak trpíte, opravdu mě to zasáhlo. Nechci, abyste byla sama a nechci vidět, jak jste smutná a trápíte se. Vím, že jsem za poslední dva roky byla společník na nic a nedokázala jsem s vámi mluvit jako dříve, ale záleží mi na vás, vždycky záleželo. Jste jediné hřejivé světlo, které vnímám, a nesmíte být už smutná,“ řeknu, ale nemám moc odvahu se jí podívat do očí.

Vím, že si vykáme, ale už dávno jsou naše hovory osobní a já k této ženě cítím přízeň. Jak jsem řekla, jsme spřízněné duše už dlouho. Nyní je to pošťačka, co nenachází slova, zato se její oči lesknou.

„Já…,“ pokouší se říct, ale štěně se rozhodne, že jeho nová panička nebude brečet, a umyje jí tu slanou tvář.

„Děkuju,“ zašeptala těsně před tím, než se rozplakala.

Tentokrát se sehnu, protože stojím stále před její židlí, a ji i se psem v náručí pevně obejmu. Cítím, jak se chvěje, a štěně nás olizuje na střídačku. Pak se lehce odtáhnu a opřu své čelo o její. Stále se mě drží na rameni a setrváváme v téhle prazvláštní pozici.

„Jsme to ale dvojka,“ pronese tiše a já se jemně usměji.

„Kokos na kokos,“ doplní.

„Co?“ rozesměji se tomu, co slyším, a narovnám se v zádech.

„Nic… jen mě napadla taková blbost. Uděláme raději tu budku, ano?“ řekne pošťačka a postaví štěně na zem.

Sama se zvedne od stolu a zvedne ke mně ruku.

„Nemohly bychom si tykat? Jsem Hedvika,“ vyčkávala.

„Jitka,“ přijmu její ruku a vidím, že se opět tak krásně usmívá.

„Dojdu pro nářadí na tu budku,“ pronesu a odejdu na pár minut z místnosti.

Když se vrátím, Hedvika si hraje se štěnětem na zemi a její oblečení je rázem špinavé od prachu a chlupů. Natáhnu se k ní s omluvou, že jsem neuklízela, a sundám z ní pár chlupů. Zastavím se přesně v okamžik, kdy si všimnu, jak si prohlíží ustaraně moji tvář. Zvedla ruku a drobně se mě dotkla pod pravým okem.

„To mi udělal respirátor, prasklá gumička, když mě tvůj pes přivítal. Jako první mi strhla respirátor. Proto jsem ho sundala i tobě, když jsi přišla, nechtěla jsem, aby tě za něj taky čapla. Vím, že jsem ti to měla asi vysvětlit, určitě jsem tě tím vyděsila.“

„Trochu,“ přiznala Hedvika, ale usmívala se u toho.

Dívám se do její tváře ještě pár vteřin a chci něco říct, ale nevím co. Zachrání mě štěně, které začne kňourat a couvat od nás. Obě k němu vrhneme své pohledy.

„Co asi chce?“ zeptám se Hedviky, protože ona je tady ten znalec přes psy.

„Možná čůrat? Nebo kakat? Kdy byla naposledy?“ zeptá se Hedvika odborně a já žasnu, jak jí to pálí.

Mě by napadaly nesmysly jako maminku, jíst, že žárlí, no prostě blbosti.

„Když jsem ji přivezla, byly jsme na zahradě, tam se, myslím, vyčůrala. Ale je to štěně, ty to obvykle udělají kdekoliv, né?“ zeptám se a mířím za Hedvikou do chodby, kde si už bere kabát a boty.

„No, obvykle to psa musíš naučit, ale je dost možné, že to už umí, vyzkoušíme to,“ dořekne a nazuje si rychle druhou kozačku.

„Hned přijdu za vámi,“ říkám již do otevřených dveří, protože Hedvika je rychlejší jak vítr a už je se štěnětem venku na zahrádce.

Zatímco se také oblékám a házím na sebe bundu, čepici a boty, zní mi v hlavě Hedvičina hláška – kokos na kokos. Musím se usmívat, protože mi to přišlo opravdu vtipné. Ona mě vážně vždycky uměla rozveselit.

„Naděje?“ zavolá Hedvika na psa, ale ten se ani neohlédl a šmejdil čumákem u země.

„Naděje?“ ptám se pobaveně?

„Zkoušela jsem, ale to asi nebude to pravé jméno,“ vysvětluje.

„Škoda, Naděje je příhodné,“ přitakám a podívám se na Hedviku.

„Ano, přesně,“ usměje se na mě a já vím, že jsme na stejné vlně.

„Prů?“ Nic, žádná změna v psím chování. „Betinko?“ Nic. „Holka?“ Nic. „Štístko?“

Štěně zvedlo hlavu, a když nás spatřilo stát vedle sebe a sledovat ho, hodilo předními tlapkami, přikrčilo se a radostně se k nám rozeběhlo. Chvilku se otíralo okolo mě a chvilku o Hedviku.

„Štístko?“ zkusila to znovu Hedvika skrčená na bobku, přičemž jí štěně okamžitě vletělo do obličeje a znovu ji olizovalo.

Vytáhla jsem z kapsy mobilní telefon, a aniž bych tušila, co dělám, vyfotila jsem si ty dvě a zachytila tak tento radostný okamžik. Hedvika ke mně zvedla hlavu a opět mi věnovala tak hřejivý úsměv. Štístko odběhla a čupla si na bobek, kde s vykulenýma očima prekérně tlačila. Obě jsme ji sledovaly s pobaveným výrazem, jako by tam snad vytvářela nějaké hodnoty.

„Štístko, ty jsi tak šikovná a hodná holka,“ chválila ji Hedvika vehementním poplácáním, když se k nám vrátila po dokončení své toalety.

Ještě chvilku jsme s ní zůstaly na zahradě a házely jí klacíky, honily ji a poplácávaly, jak je šikovná, než jsem šlápla v běhu do toho čerstvého pokladu, který tam tak pracně vytvořila. Hedvika se smála, protože jsem nejenže do toho šlápla, ale ještě po tom i uklouzla a klouzala se trávníkem, jako by byl snad pokrytý vrstvou ledu. Naštěstí se to při tom skluzu z mé podrážky skoro všechno setřelo, ale i tak jsem pro jistotu nechala své boty po návratu domů venku za dveřmi.

Štěně si uvnitř zmoženě lehlo na larisu na zemi a unavenýma očkama nás sledovalo, než zcela usnulo. Hedvika mi držela kokos a byla opravdu šikovná. Já zase tolik šikovná nebyla, jako vždycky jsem se zranila a tekla mi krev.

„Vidíš?“ ukazuju jí svou zkrvavenou ruku jako potvrzení toho, co jsem říkala, že u toho skoro vždy téměř vykrvácím.

Hedvika se pro moji ruku natáhla a vzala ji do své. V ten moment jsem zkoprněla. Tahle chvíle mi připadala tak známá a povědomá, i když jsem ji s Hedvikou nikdy nezažila. Ale jako by ze mě někdo sňal ten obří balvan, co mi dva roky leží na hrudníku. Nejednou jsem cítila, že opravdu nejsem sama. Obě si nyní hledíme do očí.

„Kokos na kokos?“ zeptám se, protože mě nenapadá nic, co bych mohla říct.

Hedvika se usměje a kývne. Nakloní se ke mně a obě se o sebe opřeme čely tak jako předtím. Setrváváme pár vteřin v této němé pozici a já si beru z toho okamžiku všechnu tu sílu a naději, kterou vnitřně nově pociťuji. Mám zavřené oči a moje krvavá ruka kape na ponožku Hedviky i podlahu pod námi. Přesto všechno cítím úlevu a svým způsobem uspokojení.

Nyní už stojíme opět venku kousek dál od stromu a čekáme na první ptáčky, kteří navštíví novou ptačí budku plnou vánoční nadílky. Vzpomínám na tento okamžik před pár lety, kdy jsem tu stála se svojí ženou a dlouhou dobu žádný ptáček nepřiletěl. Byly jsme už promrzlé a krátily si dlouhou chvíli něžnostmi. Opravdu mi moc chybí, ale dnes poprvé od její smrti cítím, že nejsem tak sama a ztracená, jak jsem si myslela.

Když na zem z krmítka vylétnou první prázdné slupky od slunečnice a krmítko se pohupuje pod náporem sýkorek, vím, že kdyby tady mohla být, byla by na mě hrdá. Tentokrát se mi budka opravdu povedla. A také věřím tomu, že by si přála, abych nepromarnila zbytek života jen slzami.

Stále stojíme s Hedvikou mlčky vedle sebe a jen štěně se nám motá oběma pod nohy.

„Nechtěla bys zůstat na večeři?“ vylétne ze mě, aniž bych reálně přemýšlela, že vlastně nemám nic v lednici.

„A co bude dobrého?“ zeptá se Hedvika.

„No, nejspíš ten kokos.“

Obě se upřímně rozesmějeme a mně se uleví.

„Tak to beru,“ řekne ztišeným hlasem Hedvika a nesměle se otře svou rukou o mojí, načež se jemně chytíme.

Neotočím k ní pohled, neboť vím, že i ona stále hledí na tu ohyzdnou budku z kokosu na stromě, ze které dělám takovou slavnostní věc, a jen tam tak stojíme s úsměvem a nadějí vepsanou ve tvářích.

Nečekala bych, že dnešní den se tak promění. Možná je pravda, co se říká o Vánocích, že lidé mají k lidem najednou o tolik blíž. Ale pravděpodobně to není o tom datu, ale o lidech samotných. To my jsme přeci ti, kdo otvírají svá srdce.

KONEC

Konec roku se blíží a já Vám chtěla dát malinký dárek v podobě této povídky. Snad zahřála aspoň na pár minut Vaše srdce. Posílám Vám Kokos na kokos, aby nikomu z Vás nebylo smutno. Pokud smutek v těchto dnech přeci jen cítíte, zkuste sehnat ořech a postavit budku. Ale opatrně…

Krásné Vánoce Vám všem. J. G.

Kokos na kokos – Jana Geltnerová – epub

Kokos na kokos – Jana Geltnerová– mobi

Kokos na kokos – Jana Geltnerová – pdf

 

Knihy zmíněné v povídce:

Projekt maluj a miluj

Skoč oběma nohama

 

 

2 komentáře na “Kokos na kokos – vánoční LGBT povídka J.G.”

  1. Pingback: LGBT povídka Jak nezabít elektrikáře

  2. Už dlouho jsem nečetla něco tak krásného, tak něžného, že mi to vehnalo až slzy do očí. Ale ne proto že by to byla smutná povídka,ale pro tu působivost, pro tu nežnost, pro tu naději. Takový je přesně život, není vždy veselý a v této době nás bohužel obklopuje hodně toho smutného, ale důležité je, že je vždy naděje, že bude líp, že se náš život změní a že třeba poznáme svou budoucí životní lásku. Já děkuji autorce za krásný příběh a už teď se těším na její knihu, co jsem si k Vánocům koupila, protože mám knihy od Jany Geltnerové ráda, je to kvalitní autorka.
    Jani moc děkuji za krásný a poutavý příběh. Krásné Vánoce

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Kokos na kokos – vánoční LGBT povídka J.G.